U nás v rodině se často vypráví historka o tom jak si moje babička vypůjčila na Mikuláše kostýmy u filmu, a jak děda schoval takto převlečeného svatého muže a jeho společníky na balkon. Protože kdo přichází z nebe nebude přece do šestého patra jezdit výtahem, to dá rozum. Krom tří vlastních potomků, sešlo se tenkrát u babičky velké množství dětí z okolí. Všichni s napětím očekávali příchod Mikuláše s andílkem a snad i s čertem...a najednou...
Strýc od té doby koktá, a babička dodnes na dědu a jeho nápad nadává.
Poučena tímto vyprávěním dohodla jsem se s Bětkou, že k nám žádný čert rozhodně nepřijde. Nikdy jsem Bětku čertem nestrašila, přesto se těchto stvoření tak strašně moc bojí, až mi jí bylo líto...ovšem po zjištění, že při hře na kočičky zmalovala naprosto příšerně svůj a Verunčin obličej fixama, mě veškerá lítost přešla a naší dohody jsem hořce litovala!
No nakonec se dnešní večer obešel bez nadpřirozených stvoření. Pan Mikuláš nám zavolal telefonem (Radime fakt dík, dětem se to moc líbilo...ale teda po mě jsi básničku opravdu chtít nemusel!!!) . Bětka řekla nádhernou básničku (ještě štěstí, že se je učej ve školce a já to mám tím pádem bez práce). Pak jsme zapálili svíčky a šli hledat na zahradu dárečky...a i pro mě se tam jeden balíček našel. Však jsem si ho taky za svojí básničku zasloužila!!!
