Janinky občasník!

Devátý dotek

2011-12-28T18:42:00.003+01:00

Velmi očekávaná kniha od Diny je od včerejšího dne v prodeji

A pokud rádi soutěžíte, můžete se pokusit vyhrát jeden z pěti výtisků zde na BC!

Knížce přeji mnoho spokojených čtenářů. A autorce s rodinou ať jejich život plyne bez výraznějšího zaškobrtnutí, v rovnováze a celkové spokojenosti.

Hodně štěstí!

Trocha kašle

2011-12-27T20:19:00.003+01:00

Tak schválně. Sedněte si, a počítejte do deseti.

Jedna, dva, tři....

...deset?

Závidim...u nás je to: jedna, dva, tři...zakašlání. Tak znova! Jedna, dva, tři, čtyři...a další zakašlání.

Kašlou všichni tři. Štěstí, že je náš byt tak malý, že se sem nevejde žádný zvířecí mazlíček, a šneky jsme rozpustili už na konci léta, jinak by zcela jistě taky kašlali.

Milý Ježíšku

2011-12-26T21:52:00.004+01:00

Milý Ježíšku,

moc ti děkuji za všechny ty krásné dárečky, kterými jsi podaroval členy naší rodiny. To dětské jééé, jůůů a mamíííí koukééééj. Ty dětské zářící oči a rychle se míhající a papír trhající malinkaté ručičky. To nadšení z každého dárku, ať už se jedná o vysněnou hračku či ponožky. To je tak krásné. A za to ti děkuji.

Celý večer proběhl celkem klidně, v příjemné a přátelské atmosféře. Z dětí vyzařovalo nadšení a spokojenost. Nekřičely, nervaly se, nehádaly se o každou drobnost...a pokud ano, tak rozhodně mnohem méně než je u nich obvyklé za normálních okolností. Možná to bylo tou atmosférou, možná tím, že jsme trávili štědrý večer na návštěvě u babičky. Ať tak nebo tak, až na několik šermířských soubojů, boxerských zápasů a pár pokusů proskočit z netrpělivosti zavřené dveře, se v podstatě nic vzrušujícího nedělo. A za to ti děkuji.

Časový harmonogram jsme dokázali dodržet téměř dokonale. Pravda, příprava všech našich slavnostních dobrůtek se nám malinko protáhla. Výběr ubrusu také trval trošičku déle, než bylo původně v plánu. Navléknout dvě malé rozjívené děti do slavnostního obleční bylo malounko náročnější nejen časově, ale i fyzicky. Mám pocit, že s chobotnicema bych měla větší úspěch. Naše starší děti se do připraveného oblečení také zrovna nehrnuly. Ve chvíli, kdy jsme se chystali zasednout, samozřejmě přijel na návštěvu strýc... Jak říkám, časový harmonogram jsme zvládli dodržet téměř dokonale. Zpoždění dvě a půl hodiny je dle mého názoru ještě v normě:o)

Stomeček jsme měli opravdu krásný. Předpokládám, že na žádné jiné návštěvě jsi neviděl tolik různorodých ozdob na jednom stromku:o) Jistě jsi na první pohled poznal s jak velkým nadšením děti stromeček zdobily. A těch dárečků co jsi nám pod nim nechal! To si někteří snad ani nezasloužili. Nadšení se setkalo s naprosto každým rozbaleným překvapením. Ať už se jednalo o vysněnou hračku či třeba jen ponožky. Bětuška byla naprosto spokojená, žes rozluštil její dopis a obdaroval ji veselou pavoučicí (hned společnými silami počmárali dlaždičky v kuchyni:o)) Verunka s blaženým výrazem ve tváři áchala nad knížkmi i koníky. Otík nevěděl jestli rychle stavět autodráhu nebo jezdit s velkým autem.

Jak říkám, všechny dárky byly úžasné a moc ti za ně děkujeme. Jen tedy tu tělesnou teplotu blížící se čtyřem desítkám stupňů, co jsi nadělil Verunce, tu si pro příště nech. O tu opravdu nestojíme a Verunka ze všech nejmíň. Je z tohoto dárku natolik vyřízená, že nemá ani sílu otáčet stránky ve své nové knížce.

A tak se s tebou náš milý Ježíšku pro tento rok loučím a už se těším až se uvidíme na oslavě tvých dalších narozenin. Slibuji, že budem všichni šikovnější a rozumnější...a že budeme umět víc koled než jen Ježíšku panáčku:o)

Pěkné svátky všem!

2011-12-24T09:43:00.000+01:00

Přeji všem klidné prožití svátků!

Obecná škola

2011-11-04T11:11:00.002+01:00

Neustále se snažim dětem vysvětlovat, ať nelezou do lednice! Ať ji nenechávaj otevřenou! Ať po ní nešplhaj...

Co si o mém vysvětlování myslej se ukázalo poměrně nedávno.

Do kuchyně jsem přiběhla volána příšernym řevem. Vždy se nesmírně vyděsím a očekávám pohled na něco příšerného...ovšem tohle mě opravdu překvapilo:o)

V kuchyni stála řvoucí Verunka a na jazyku se jí houpala přimrzlá malá plastová mistička!!! Další takovou misku se zrovna snažil olíznout i Otík.

Rychle jsem odnesla Verču do koupelny a pomocí vody jí odpreparovala nevzhlednou ozdobu z vyplazeného jazyka...v okamžiku, kdy byla miska i se svým obsahem osvobozena, se to natvrdlé dítě opět začalo s vyplazenym jazykem sápat po své pochoutce!

Jak vidno, můžu dětem zakazovat co chci! Když se rozhodnou, že si udělaj zmrzlinu, tak si jí prostě udělaj! Vlastně už by mě ani nepřekvapilo, kdyby jeden prováděl nějakou neplechu, zatím co druhej bude hlídat jestli náhodou nejde matka prudička. Jsou prostě parta. Nebo jinak řečeno - je jich na mě přesila. A tak mi snad může být odpuštěno, že jsem jejich zmrzlinovou výrobu vůbec, ale opravdu vůbec nezaznamenala...jen se trochu děsim, s čim ti naši géniové přijdou příště!

Snad to jejich dětství všichni přežijem a to pokud možno ve zdraví:o)

Kalhoty

2011-10-25T11:54:00.002+02:00

Pomáhala jsem Otíkovi s oblékáním. Do kalhot jsem ho vyloženě natřásla a komentovala to slovy: ,,ty kalhoty ti jsou už dost malý co?"

A Otík zakroutil hlavou a s moudrým výrazem pravil:,, nenééé, jsou jenom vypraný, víš?"

(Ehm, kde to to dítě asi vzalo co?)

Nebudu se fotit...

2011-10-23T09:20:00.000+02:00

a NEBUDU!!!

Dva

2011-10-22T22:01:00.000+02:00

Ach ta skleróza!

2011-10-13T18:50:00.004+02:00

Ráno jsem odvezla autem děti do školky. Tam jsem je odevzdala paní učitelce a běžela rychle nakoupit. Potom honem domů a péct na dnešní ovocný den (akce ve škole). Ještě jsem vůbec neměla hotovo co bylo třeba a už jsem musela rychle běžet pro Bětku do školy. A pak ještě pro Otíka s Verunkou do školky.

A když jsem se blížila ke školce, tak jsem zahlídla jakési zaparkované auto. A říkám si: jé hele tady má někdo ze školky stejný auto jako já....nojo i ten nosič na střeše maj stejnej...ježiš ono to je moje auto!!!

Jsem ho ráno před tou školkou prostě zapomněla!

Bacha dveře!

2011-10-13T11:24:00.007+02:00

Šli jsme pro Bětku do školy. Otík běžel několik metrů před námi, Verukna se mě držela za ruku a způsobně ťapala vedle mě. Všude bylo takové to podzimní ticho a klid. Barevné listí smáčel drobný podzimní déšť. Šla jsem zamyšleně a poslouchala při tom kapky ťukající do mojí kapuce.

Když v tom se přímo přede mnou otevřeli domovní dveře!

To by nebylo nic divnýho, ovšem ty dveře se otevřely VEN! Stát se to o vteřinu později, tak mají obyvatelé jednoho branického domu na svých dveřích nevšední vánoční výzdobu v podobě mého rozplácnutého ksichtu. Takhle jsem to ještě stihla ukormidlovat a velmi těsně se nečekané překážce vyhnout.

Se smíchem jsem ty dveře obešla (tohle se opravdu může stát jenom mně) a nahlídla dovnitř. A tam stál chlap jako hora. Dveřní prostor skoro vyplnil svojí mohutnou postavou. Kouknul na mě a prohlásil: BAF! Dobrý den!

No neni ten život veselej?

Naše miminko!

2011-10-12T14:37:00.008+02:00

Před lety jsem si přivezla z porodnice malé a roztomilé miminko. A během let mi ho někdo vyměnil za takovouhle velkou slečnu.

Občas mě napadá jestli by se to nedalo v porodnici reklamovat:o) Tohle jsem si přece od nich neodvezla!

Moje miminko bylo slaďoučké, malinké, roztomilé a hlavně hodňoučké! Krásně spalo, skoro neřvalo (zvláštní je, že Marek neustále tvrdí, že byla Bětka jako mimčo hrozně uřvaná a skoro nespala:o))

Naše slečna je sice také krásná, ale moc neposlouchá. Šikovná, ale drzá. A hlavně stráááášně velká! Když si jí chci pomazlit, nevim jak jí uchopit. Obejmu jí a hle! Tady přečnívá noha, támhle ruka... moje miminko bylo akorát do ruky:o)

Ale aby to nevypadalo, že si stěžuju. Kdepák! To bych si nedovolila! Naše Bětka je prostě NAŠE! Já se jen dneska nemůžu ubránit vzpomínkám. Dnes má totiž naše miminko první opravdové třídní schůzky!

A tak jako se ona nemůže každý den dočkat, kdy už bude ve škole a nejradši by zrušila víkendy, tak se já těšim na šestou hodinu večer, kdy po mnoha letech opět usednu do školní lavice (snad se do ní vejdu a neudělám tomu svému dítěti ostudu:o)).

(PS: fotka je ,,školní" proto ten ořez a kompozice)

Nezájem!

2011-09-29T10:00:00.010+02:00

V úterý, v době blížící ho se oběda, jsem si v klidu vysedávala doma u kafíčka a říkala si: klíííd, ještě máš chvilku čas, dneska jedeš pro děti autem, takže pohodáááá. Nepospíchej, dopij kafčo a vyraž.

Vyrazila jsem za pět minut dvanáct (ve všech smyslech těchto slov:o) Vyjela jsem si pěkně autíčkem do silnice, s úsměvem zamávala na kolemjdoucí paní z našeho baráku a cítila se velmi spokojeně. V tom se ozval zvuk jako z filmu. Tedy jako z amerického filmu, kdy novomanželům za autem začnou rachotit přivázané plechovky. Zatímco oni se tomu zasmějí, zamávaj na vtipné příbuzenstvo a odjedou na vášnivé líbánky, já se s neblahým pocitem dorachotila ke kraji vozovky a šla zkontrolovat co mi zase z toho auta upadlo.

Byl to výfuk. Jak jinak taky že.

Pár minut na to bylo v Braníku vidět šílenou běžící matku, která funěla pro svoje děti. To mám za to, že jsem si chtěla vypít kafe v klidu:)

Dneska ráno Marek provedl první pomoc (urval ten výfuk úplně, abych ho netáhla za sebou:o). Já měla za úkol zajistit kompletní léčbu. Naštěstí máme ochotného kamaráda automechanika, nemá svojí dílnu daleko a ještě mám přímý spoj autobusem. Super! Zabere mi to maximálně hodinu. Jenže v tom mi hlavou bleskla myšlenka. Nepojedu zpátky autobusem. Vezmu to na koloběžce!!! Užiju si chvilku sama pro sebe. Bude to určitě fajn.

A bylo! Po zemi se líně povalovala mlha, která se netvářila, že by se chtěla zvednout a odejít. Sluneční paprsky ji začly jemně a nesměla popohánět. Vzduch voněl podzimem a já se té vůně nemohla nabažit. Prokličkovala jsem mezi naštvaně se tvářícími spoluobčany spěchajícími do práce (jako já je fakt chápu, ale v tu chvíli jsem se nemohla ubránit jisté škodolibosti) a dostala se na cyklostezku vedoucí podél řeky až k nám do Braníka.

Všude bylo nezvyklé ticho a klid. Za normálních okolností přecpaná cyklostezka zela dnes prázdnotou. Jen občas jsem zahlédla nějakého sportovce či člověka venčícího psa. A právě před jedním takovým telefonujícím mladíkem o kolo kterého se motal veselý drobný psík, jsem přelítla přes řidítka.

Nevim moc jak se to stalo. Chtěla jsem sjet po nájezdu z chodníku na silnici a frčet domů a místo toho jsem z ničeho nic ležela v silnici zamotaná do koloběžky a snažila si uvědomit co všechno mě bolí. Nějak jsem čekala, že mladík přiběhne a bude mít starost co se mi stalo...místo něj přiběhl psík a začal mě olizovat. Mladík dál telefonoval a dělal, že mě nevidí. Velmi pomalu a těžce jsem se zvedla, pohladila psa a statečně odjela.

Přiznávám, že mě ten nezájem šokoval. Já být na jeho místě, snažila bych se pomlácenému chudákovi pomoc. Ale zase si říkám, že mi ten veselej a přátelskej psíček ukázal, že jsem na tom ještě dobře...jednou přijde čas, kdy po mně ani pes neštěkne, ale po dnešku jsem si jistá, že to je ještě dost daleko. Zatím alespoň ty psy zajímám!

Další ostříhaná!

2011-09-21T12:47:00.005+02:00

V pondělí se mi Otík s Verčou zdáli poněkud nakřápnutý, tak jsem se rozhodla nechat je tento týden doma. Jen co jsem je omluvila ve školce, začli se závratnou rychlostí uzdravovat...a stále víc zlobit.

Dnes to vyvrcholilo tímto:

A to jsem prosím pěkně po několika kadeřnických zkušenostech svých dětí všechny nůžky vyházela a nechala si jenom jedny pečlivě uschovaný.Takže by mě dost zajímalo, kde to ta Verča vyhrabala. Napadá mě jedině jestli nevypadly Bětce z penálu. Jinak fakt nevim.

Je čas...

2011-09-15T14:17:00.005+02:00

(fotila Lucka)

změnu:

A je to tady!

2011-09-01T14:39:00.000+02:00

Bětka poprvé ve škole!

Údolí Doubravky...

2011-08-13T14:42:00.002+02:00

...je nádherné a kouzelné místo. Pro mě tentokrát ještě kouzelnější o fakt, že jsem tam byla bez dětí! A se svojí maminkou. To znamená, že náš krátký výlet byl velice veselý a příjemný! Kéž by se nám něco takového zadařilo častěji.

Na chatě!

2011-08-11T21:09:00.002+02:00

Tak tenhle Otíkův vzhled se stává pomalu, ale jistě nedílnou součástí naší dovolené na chatě...i když je teda pravdou, že loni měl oteklé druhé, tedy pravé oko.

Vždy se to přihodí zcela nečekaně. Večer jde spát a ráno se prostě probudí jako jednooký.

Loni jsem byla vyděšená co se stalo, snažila se mu očíčko chladit, vázala jsem mu obvazem obklady. Obvaz se po pěti minutách začal rozpadat a Otík vypadal...no děsně!

Letos jsem byla zkušená a prostě jsem si dva dny počkala až to splaskne. (Tentokrát hysterčil Marek:o))

Tož jsem zvědavá co si na nás Otík chystá na příští rok, pač jak známo do třetice všeho...

A ještě dodatek:

V polovině července jsme trávili na chatě jeden den. A Otíka tam pro změnu štípla sršeň. Hned jsem mu to začla chladit a čekala co se vyvine. A moje maminka plašila a radila mi ať to řeším. Vzpomněla jsem si na příšernou reakci na poštípaní sršněmi, kterou jsem viděla kdysi dávno u svého tehdejšího přítele, a raději zavolala na záchranku, aby mi poradili co mám dělat. Pani chtěla okamžitě vyslat sanitku, nakonec jsme se domluvili, že vezmem Otíka na pohotovost sami. Lehce mi vyděsila prohlášením, že kdyby se Otík začal cestou dusit máme okamžitě volat a vyšlou nám na proti sanitku.

Poslechli jsme. Naložili Otíka a jeli. A na pohotovosti, po sundání obkladu jsme všichni nevěřícně zírali na jeho ruku. Měl tam vidět místo vpichu a to bylo všechno. Žádnej otok nic!

Jestli maj v Havlíčkobrodské nemocnici seznam hysterických matek, já jsem jistě na prvním místě:o)

Jenže jak se v tom má jeden vyznat. Po štípnutí hovadem či komárem nám takhle otejká a štípnutí sršní mu nic nedělá!

Losos!

2011-08-11T09:20:00.004+02:00

V noci mě probudil šramot. ,,A jé, tatínek se nám vrátil z hospody" blesklo mi hlavou, přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a jala se pokračovat ve spánku.

Jenže to nešlo. Marek šramotil, zakopával a hlavně hulákal. Našel v lednici náš oběd na další den. A jal se ho zkoumat. Asi ho poněkud překvapilo, že se jedná o rybu, neb já ryby opravdu nemusim (ten den se kamarádce narodil krásný macatý chlapeček Vojtíšek, a já na ně myslela tak intenzivně, až jsem se rozhodla uvařit dle jejího receptu. A ten byl prostě s rybou.)

,,Jak to, že máte rybu!!! Vy přece ryby nejíte!" Hulákal na mě můj poněkud opitý muž (dala jsem mu za úkol zapít Vojtíška, neb stejně každý úterý vysedává v hospodě, tak ať tam je tentokrát k něčemu. A zřejmě mě opravdu poslechl!)

,,No nemusíš mi vykat, ne?. Já myslim, že už se nějakou dobu známe." Odpověděla jsem mu, v domnění, že jsem děsně vtipná, a ještě víc se schoulila pod peřinu.

,,A co to je za rybu?" Odmítl to Marek vzdát.

,,Losos!" Řekla jsem hrdě v domnění, že dostanu pochvalu. Neb ryby fakt nejim a ani trochu se v nich nevyznám. Myslela jsem, že losos je vyhlášen jako pochoutka.

Mýlila jsem se!

,,Fuj losos! Ty tady haníš kapry, že smrdí a pak jíš lososa! Ten je přece mnohem smradlavější! A vůbec nechutná tak dobře jako MOJE ryby!!!" Nojo, poněkud mi nedošlo, že koupí šupinatého vodního živočicha urazím svého muže-rybáře.

Řval fakt hodně. A to on je za normálních okolností až nesnesitelný flegnouš. Nakonec se sebral a odešel. Objevil se až ráno, kdy prolít bytem jak šipka, neb zaspal.

A na mě čekalo překvapení. Pekáč s našim obědem v lednici nebyl! Nebyl ani na kuchyňské lince ani v troubě, prostě nikde. Našla jsem ho v dětském pokoji na zemi. Částečně snězený. Myslim, že Marek spal celou noc hned vedle našeho oběda (zajímalo by mě jak moc se k němu choulil:o)).

Zakroutila jsem hlavou a tím tuto epizodu uzavřela. Zbytek obsahu pekáče nám akorád stačil. Děti si pomlaskávaly, já to samozřejmě nejedla, takže kus lososa zbylo.

Odpoledne přišel Marek z práce. Otevřel lednici a houkl na mě: ,,Vy jste měli rybu, jó? A co je to za rybu?"

:o)

Co dodat? Snad jen: Milý Vojtíšku vítám tě na tom našem krásném světě a přeji veselou a optimistickou mysl, která ti pomůže proplout životem bez větších šrámů. Jak vidíš, tak zapit jsi byl opravdu velmi důkladně na všech frontách!

Otík!

2011-08-11T09:12:00.002+02:00

Léto

2011-08-08T18:42:00.003+02:00

"Jééé mami heue, to sou vtulniky, vidíííís!

Letí!

Viiiiď!

Naše léto neni tolik cestovní jako to loňské, přesto jsme rozlítaní jako ten vrtulník, co tak uchvátil Otíka během našeho stanování u Dalešické přehrady.

Hudební dinosaurus!

2011-07-13T11:24:00.004+02:00

Nedávno jsem zaslechla rozhovor dvou slečen pubertálního věku. Bavily se o muzice. Rozněžňovaly se nad mě zcela neznámými jmény. Často jsem ani nepoznala zda zrovna probírají skupinu či zpěváka nebo snad dokonce něco úplně jinýho:o)

A tak mě napadlo, jestli bych se náhodou neměla v tomto směru začít trochu vzdělávat. Aby si o mě Bětka za pár let nemyslela, že jsem dinosaurus. Jenže když se nad tím zamyslím, tak mě už asi prostě nic nepomůže...já už budu jenom fosilnět a za pár let na mě budou vlastní děti koukat jako na naprosto vykopávku.

Mám pocit, že čím jsem starší, tím starší muziku poslouchám. Mojí momentální "novinkou" objevenou před pár měsíci je toto:

To je prosím pěkně písnička z roku 1979. Je starší než já. Díky internetu jsem si hned stáhla dvě alba této skupiny...v časové řadě už jsem se dostala k roku svého narození! Jistě uznáte, že je v mém případě asi zcela nemožné, abych dohnala čas a dostala se k muzice dnešní doby:o)

Dalším mým nešfarem je láska k muzice české! Už na střední škole jsem se před maturitním plesem lehce chytla se spolužáky při výběru písničky na sběr desetníků. Já navrhovala Prachy jenom prachy nečekají od Pražského Výběru (no uznejte, že se to na tu chvíli, kdy se všichni plazej po zemi a hrabou drobáky opravdu hodí:o)) a oni se ofrňovali, že to teda v žádném případě, vždyť je to ČESKÉ!!! Fuj! Takže jsme pobíhali po kulturáku za rytmu písně Money, Money, Money...jak originální! V té době hrála tato píseň na každém maturáku, který jsem navštívila.

Dalším dobrým zážitkem byl výběr svatební muziky. Kdyby mi kamarádky z diskuze nevybraly Gumpa, nastupovali bychom s Markem v rytmu Amóra, tedy písně Čau Amóre, čau..no aspoň bychom to měli brzo za sebou:o) Další písničky z užšího výběru už si naštěstí nepamatuju, ale vše tenkrát pocházelo tady od nás.

A na čem ujíždím teď? Momentálně na Schelingerovi. Tak doufám, že i Vám dokáže zvednout náladu takováto píseň:

Přeji všem pěkný den!

Výročí!

2011-07-12T13:19:00.004+02:00

Dějství první: Forrest Gump

Minulý pátek mě televizní program velmi potěšil. Dávali Gumpa. Což je nejen naprosto úžasný film, ale pro mě má ještě své zvláštní kouzlo díky muzice, která nám hrála na svatbě:

A nejlepší je, že se v televizi skoro trefili na naše první výročí.

A tak jsem si večerní koukání na televizi ještě zpříjemnila vzpomínáním...zvláštní je, že z celý svatby si nejvíc pamatuju to jak mi díky příšernému vedru stékal čůrek potu po nohách:o)

Dějství druhé: prstýnek:

V sobotu jsem se rozhodla potěšit děti návštěvou nového hřiště

Hned po příchodu jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Něco takového jsem nečekala. Ohromná lanová konstrukce ozdobená třemi tobogány vypadala opravdu impozantně. Bětka vyjekla radostí a už byla někde nahoře. Dvojčata jsem se rozhodla držet při zemi. Což se mi nejprve dařilo, ale pak se mi Verča rozběhla k trampolíně a Otík toho využil k bleskurychlému výlezu někam nahoru. A tak jsem popadla Verču a lezly jsme za ním. Skupinka jsme byli pomalá. Kolem nás každou chvíli proběhlo nějaké to dítko, rozhoupalo lanový mostík a šup už svištělo tobogánem dolů. K tomu se přidal vítr a mně opravdu nebylo dobře:o) A to jsem dřív lezla po skalách, takže výšky by mi problém dělat neměly.

Čekala nás jízda dolů. Nastrkala jsem děti postupně do tobogánu...pohled na smějící se malá tělíčka neuvěřitelnou rychlostí mizející někde v černé díře mě teda moc nepovzbudil. Byla jsem na řadě. Vlezla dovnitř a rozjela se...a hned jsem začla brzdit! Nohama, rukama a mít ještě nějaký končetiny, tak je taky použiju. Já se prostě strašně bála!

Jízdu jsem přežila (a podruhé už to bylo i beze strachu), ale bez následků to nebylo. Jen jsem je zjistila až o den později.

Další den jsme odjížděli za Markem na chatu (on tam byl už od pátku). Při nakládání věcí do auta mi sklouzl pohled na mojí ruku...konkrétně na prst. Na prsteníček na levé ruce. A udělalo se mi špatně. Ten prst byl prázdný! Prostě na něm nebyl žádný prstýnek! Můj jediný prstýnek, ten snubní, byl prostě fuč. Nevěřícně jsem koukala na opuštěný prstík a nechápala...a došlo mi to až večer. Takhle to dopadá, když se dospělá ženská rozhodne klouzat na dětské klouzačce! Brždění na tobogánu rukou, na které je prstýnek o pár čísel větší než by měl být, je prostě blbost.

Chudák malej kulatej! Ani našeho prvního výročí se nedožil!

Dějství třetí: Den Dé!

S Markem jsme spolu devět a půl roku. A za tu dobu jsme neoslavili jediné výročí! Tak nějak na to nejsme (on teda vůbec ne a já už se v tomto směru od něj nechala převychovat).

Ale letos jsem se rozhodla, že výročí svatby svým manželem zazdít nenechám. Včas a zcela nenápadně jsem začla Marka připravovat na to co se blíží...nechápal a řekl mi ať nečučim na americký filmy, tady u nás se prej žádný výročí neslaví!

Ale já se nevzdala! Hlídání dětí na tu dobu neseženem, tož si aspoň dáme nějaký to dobrý vínko, něco na zub, popovídáme si, možná by chtělo mít v záloze připraven nějaký pěkný film. A tak jsem v neděli večer zasedla k internetu a začla hledat v Česko-Slovenské filmové databázi

Občas jsem utrousila nějakou zcela nenápadnou poznámku, abych zjistila co si o mém výběru myslí Marek. Ten to po nějaký době nevydržel a zeptal se: ,,prosím tě co tam pořád hledáš?"

Musela jsem s pravdou ven: ,, no nějaký pěkný film, co by se hodil k našemu výročí."

,,K jakýmu výročí?" Vyděsil se můj drahý choť

,,No k tomu co máme v úterý. Výročí svatby" smečovala jsem.

Chvíli bylo ticho a já začala mít triumfální pocit. Jenže v tom mi Marek mojí smeč vrátil: ,,ale desátýho je přece dneska!!!"

První výročí nám tedy poněkud nevyšlo. Nezbývá než doufat, že budeme mít ještě spoustu společných let k nápravě. Že spolu prožijem ještě hodně dní s datem 10.7. a že si konečně přestanu plést dny v týdnu. Tak nám držte palce (tedy asi hlavně mně:o))

černoušek

2011-07-02T11:14:00.003+02:00

Včera se nám místo Bětky vrátil domů černoušek:o)

A pořád mi říká babi:o)

Jinak jsem z ní nevypáčila jak se měla v Řecku s babičkou a dědou, ale řekla bych, že velmi dobře.

Telefonát

2011-06-30T19:19:00.004+02:00

To jsem si takhle seděla na dětském hřišti na lavičce a užívala si chvilku klidu, když jsem zaslechla telefonický rozhovor jakési slečny stojící opodál.

A bylo to ták krásný! Jemný, dlouhý, zamilovaný...

A tak jsem se pohroužila do vlastních vzpomínek. Do dob svých středoškolských studií. Do dob kdy jsem víkendy trávila doma v Praze a studijní týden ve vzdáleném městě na privátě...a byla jsem strááášně zamilovaná. Mobilů ještě nemaje, chodila jsem každý den v šest hodin k telefonní budce, kam mi můj milý v tento domluvený čas volal. Už si samozřejmě nepamatuju o čem jsme se bavili...asi prostě úplně o všem. Hovory to byly opravdu dlouhé.

Postupně jsme vymýšleli jak si volat déle a levněji. Koupili jsme si mobily. Využívali různé akce...

Vzpomínky jsou to krásné.

Přítele ze střední jsem později vyměnila za Marka. Ze začátku mi taky volal jen tak na pokec. Ale moc dlouho mu to nevydrželo...a v dnešní době volá naprosto minimálně a pouze když něco potřebuje.

Např. nedávno mi volal z hospody: čau, máme tu akademickou debatu a já potřebuju naprosto nutně vědět jak dlouho letí sluneční paprsek od Slunce na Zemi. Tak mi to zjisti a já za chvilku zavolám!

Můj muž je prostě velký romantik!

Dva malíři!

2011-06-27T13:22:00.001+02:00

To jsem nás takhle jednou připravovala k odchodu zatím co si Otík s Verčou v klidu hráli vedle v pokojíku. A když jsem měla hotovo a šla odlovit zvěř a přemluvit je k oblékání a odchodu, našla jsem ty dva jak si pěkně malují. Činnost by to byla klidná a bohulibá, kdyby ovšem nemalovali na čerstvě vymalovanou zeď! A poněkud ne jen na ní, neb barva byla doslova všude. Na posteli, na oblečení ve vlasech, na obličeji...

Barevnou kombinaci si děti vybraly opravdu pěknou. Žlutou s oranžovou mám velmi ráda. Horší bylo, že se jim podařilo ulovit barvy akrylové, které jsem den před tím během chvilky nepozornosti vyndala z nejhořejší police a uložila je o jednu polici níže. To už dětem stačilo k tomu, aby se jich zmocnily.

Čas odchodu se rychle blížil a tak jsem začla okamžitě a najednou drhnout děti, povlečení, postel i zeď. Děti byly nadšené, že se můžou vyrachtat ve vodě. Já neměla daleko k šílenství, páč jsem nevěděla co dřív (a samozřejmě, že přesně v tomto okamžiku mi volalo několik lidí a požadovali ode mě jasnou mysl a srozumitelné odpovědi...tedy něco, čeho jsem v tuto chvíli opravdu nebyla schopná:o))

Nakonec jsme odjeli poměrně čistí, ovšem o hodinu později než bylo původně v plánu.

Byla jsem rozhodnutá naprosto zneškodnit stopy po řádění našich potomků dřív, než na to přijde Marek (on už by to asi neustál a ty děti přerazil vejpůl).

Jenže ten den ani další dva následující jsem se k tomu prostě nedostala. A tak bylo jen otázkou času, kdy si toho Marek všimne a začne u nás hlasitá scéna....a lidé zlatí představte si, že on si toho vůbec nevšiml! Třetí den ráno jsem žlutooranžovou pohromu zlikvidovala dřív než hlava rodiny vůbec vstala z postele, a kdybych nebyla lempl a nenechávala si v kyblíku barvu na další vrstvu, tak ten člověk vůbec nezjistí, co se tu dělo!

A tady foto již umytých autorů před svým slavným veledílem:

(Chápete někdo jak něco takového mohl ten člověk po několik dní nezaregistrovat? :o))

PS: ta barva z tý zdi nešla vůbec smejt, nešla ani přemalovat! A když už jsem ji dostala dolů a začla natírat zeď bílou barvou k tomu určenou, komentoval to můj syn slovy: ty ty ty maminko! Po zdi se nečmárá!!!

Dvoudětní!

2011-06-22T18:31:00.003+02:00

Bětka je s babičkou v Řecku. Máme doma jenom dvě děti, ale asi nám to nějak nedochází...dneska jsem vybalovala nákup a když jsem měla hotovo a zavírala ledničku zarazila mě jedna věc: všechny věci pro děti jsme koupili třikrát:o)

Ach ty moje odchody...

2011-06-20T07:01:00.004+02:00

Vždycky když ženu svoje děti po chodníku a hulákám na ně ať se necouraj, že jdeme pozdě (a samozřejmě že v tu chvíli jedno dítě objeví šneka, druhý začne trhat kytky a třetí tancovat či vyprávět něco na co vyžaduje neodkladně odpověď a nechápe, že to je momentálně nad moje síly, páč musim zvednout ze země jedno dítě a vyrvat mu jemně a pokud možno nenápadně šneka z ruky, a při tom organizovat druhý, aby nespadlo do silnice pod jedoucí auto), prostě v takovouhle chvíli si vždycky nadávám a slibuji si, že příště vyrazíme včas! Že se začnem včas oblíkat, budu mít včas připravený všechny věci a ještě si nechám rezervu pro případné kalamity (a že jich s mejma dětma opravdu není málo:o))

Jenže ono to slovíčko VČAS se mnou nějak nekamarádí. A při tom se tak snažim:

Prvním krokem je hluboké zamyšlení a následné vykoumání časového rozvrhu. Výsledkem je jasně určená doba, kdy musíme bezpodmínečně odejít z bytu.

Hodinu před nutným odchodem začnu shromažďovat všechno to nutné harampádí a zároveň upozorňuji děti, že budeme odcházet, tak ať se jdou laskavě připravit.

Po nějaké chvíli a několikanásobném upozornění, že je opravdu čas se oblékat a ne jíst, hrát si či čumět do blba, nastane naprostej chaos. Zmatek nad zmatek, který se ani nedá popsat. Výsledkem jsou tři oblečené děti odeslané k obouvání. Já ještě rychle dohazuji poslední věci do baťohu a kontroluji čas...a hurá! Vypadá to, že máme ještě čtvrt hoďku k dobru. Což znamená, že dneska se nám to povede a my zcela výmečně přijdeme nejenom včas ale dokonce i o něco dřív!

A přesně v tenhle okamžik se to stane!

Dimenzionální posun času! Snad si toho ani nikdo jiný nevšimne. Je to zcela nenápadné. Země se netřese, skla nerachotí. Prostě jenom z ničeho nic ručička na hodinách poskočí a to minimálně o onu nám zbývající čtvrt hodinu.

Takže zase vycházíme na poslední chvíli. Sakra! Ještě rychle proběhnu byt, zkontroluju zda je všechno vypnuto, nic nesvítí ani nikde nic neteče. Vše je v pořádku, takže vypouštim hýkající potomstvo ven.

Ve chvíli, kdy stojíme před barákem a já se snažim sehnat děti do jednoho houfu a vysvětlit jim, kterým směrem se vydáme, mi proběhne hlavou nenápadná a tichá myšlenka: vypla jsi žehličku?

Snažim se myšlenku zahnat, ale ona sílí a je čim dál tim hlasitější a neodbytná. Proto vybíhám zpět nahoru do bytu, abych zjistila, že žehlička je vyplá a vše je v pořádku.

Nu dobrá, druhý pokus. Znovu stojím před barákem...a tentokrát mi bleskne hlavou: a co dveře? Zamkla jsi je?

Opět vybíhám naše tři patra (v horším případě pět, to když jdem zadem).

Třetí pokus je ten pravý! Konečně opravdu vyrážíme! Popohánim děti, vymlouvám jim sbírání šněků a trhání kytek a při tom si říkám: Příště! Příště musíme vyrazit včas!!!

Sama 2

2011-06-19T06:59:00.000+02:00

Ne nelekejte se, nejsem zase sama...jen chci napsat, že seznam úkolů jsem během své samoty sice zkrátila, ale nevymazala. Za to jsem si stihla i lehnout...přesně dvacet minut před tím než mi přijely děti. Musela jsem při jejich přebírání vypadat opravdu naprosto kouzelně:o)

Sama!

2011-05-31T07:11:00.003+02:00

Jsem sama!

Bez dětí!

Bez manžela!

Bez auta!

Úplně sama! Ráno mě místo řevu a dohadování naší Bětky probudila pusa na čelo a tiché: tak čau! (Škoda, že za normálních okolností vstávám dřív než Marek, jinak bych takovej budíček klidně zavedla jako pravidlo:o)) Nikdo se tu nerve, nevříská, nekňourá...nemusim řešit, že chtěl Otíček žlutou mističku a já si dovolila mu dát zelenou. Ani to, že jsem při mazání chleba vynechala pár milimetrů při okraji (ano, to nepřehánim, takováhle věc dokáže Otíka opravdu vytočit). Nemusim poslouchat Verunčin řev, že má Otík něco o trošku jinýho než ona a ona chce mít přece všechno naprosto stejnýýýýý!

Sedím tu a poslouchám. Je tu takové ticho, že slyším tikat hodiny. Užívám si to.

Škoda jen, že mám tolik úkolů. Nejradši bych zalezla do postele a jen spala a spala...ale děti se vrátí až zítra večer, tak to třeba ještě stihnu!

Řidič těžký život má...

2011-05-24T08:20:00.002+02:00

...a naše auto ho má ještě těžší:o)

Řídim krátce, ale i tak už jsem stihla to svoje zlatíčko odřít o kdejakej plot, zeď či sloupek. A nejvíc jsem se vytáhla na našem posledním výletě. Táhla jsem se sama s dětmi na druhý konec republiky, abych tam při parkování před barákem píchla!

Chlap široko daleko žádnej a tak zbyla výměna kola na mně a kamarádce. Naštěstí jsme holky šikovné a tak jsme prázdné levé přední kolo nakonec opravdu vyměnily za kolo rezervní.

Dva dny po návratu domů jsem parkovala před obchodem. Najednou lidé okolo začali odkládat nákup na zem a podivně na mě zírat. Blesklo mi hlavou, že asi ještě neviděli někoho parkovat na tolik pokusů jako já:o) Ovšem když jsem vylezla z auta, pochopila jsem...pravé přední kolo mělo díru a bylo totálně prázdné! (A rezerva samozřejmě taky, že. Páč jsem jí za tu chvilku nestihla nechat opravit)

Hold když je někdo šikovnej...

Ticho se někdy nevyplácí.

2011-05-23T20:38:00.003+02:00

Je to zvláštní. Mám pocit, že naše děti stále jenom mluvěj, vřískaj, hulákaj, prostě neustále vydávaj nějaký zvuky a pazvuky...ale když nastane situace, kdy by využití řečových schopností bylo přínosné, tak samozřejmě mlčí.

Například když se Otík vykaká do nočníku, tak prostě jenom mlčky vystrčí zadek a čeká až mu ho někdo utře. Vždy se dočká velmi rychle, protože v našem minibytě je tato pachově výrazná činnost opravdu okamžitě odhalena. No a pak taky nočníky jsou na takovém místě, že o vystrčeného Otíka samozřejmě vždy rychle zakopnu.

Na návštěvě u babičky se mu ovšem tato tichost nevyplatila. Tam jsou prostory poněkud větší, takže potřeba utření nemusí být odhalena včas. Posledně čekal tak dlouho, až z toho vyčerpáním usnul, se zadek stále vystrčeným směrem vzhůru a čekajícím na očistu:o)

Člověk by řekl, že se poučí. Ale kdepak náš Otík. Dnes večer jsem o něj opět zakopla...

Kuličky kam se podíváš!

2011-05-20T15:19:00.005+02:00

Bylo to takové normální ráno. Marek odvedl Bětku do školky a odjel pracovně na několk dní pryč. Otík s Verunkou si v klidu hráli v pokojíku. Já se vrhla na úklid a všemožné resty.

Občas jsem nakoukla k dětem do pokojíku. Oba byli vzorní. To asi proto, že si hrál každý zvlášť:o)

Při každém mém nakouknutí seděly děti na stále větší a větší hromadě hraček. (Ještě štěstí, že jich maj poměrně málo:o))

Při posledním nakouknutí byla ta hromada celá bílá!

Chvilku jsem stála a nechápala co se děje. Pak mi to secvaklo.

Našli pytlík s náhradními kuličkami do kojícího polštáře. Vlastně podle té hromady to byl spíš pytel...hodně velikánský pytel, ve kterém po zásahu mých dětí nezůstala jediná kulička!

Pokoj vypadal jak zimní krajina po prosněžené noci. Všude bylo bílo. Jen místo stromů pod bílou nadílkou vkukovaly hračky, knížky a jiné dětské důležitosti. A nejenom ty. Postel či sušák na prádlo (samozřejmě včetně prádla) nebyli pod milionem bílých pidikuliček ani vidět.

Úklid byl hrozný! Kuličky se bránily seč mohly. Pořád nám utíkaly. Stačil i jen trochu rychlejší pohyb či zoufalé odfrknutí.

Ještě horší bylo zjištění, že si jednu z kuliček narval Otík do nosu. Bránil se seč mohl. Křičel, kopal, mlátil rukama všude okolo. Ale zkušeným hmatem jsem ho znehybnila a pinzetkou kuličku vytáhla. Uff. Úleva byla veliká...než jsem v té samé nosní dírce opět zahléla něco bílého!

Když jsem z toho malého nosánku tahal již pátou kuličku, byla jsem silně hysterická! Řvala jsem takovým prapodivným hlasem, který u sebe vůbec neznám: Do prdele! Do prdele! Co mám dělat! Otík už se nebránil, jenom ležel, brečel a křičel: Dopudele! Dopudele! (Některý slovíčka ty dítka chytnou fakt hodně rychle:o))

Na šestou a sedmou kuličku už jsem musela použít silnější zbraň. Ještě štěstí, že nějaký géniu vymyslel odsávačku na vysavač.

Všechno jsme zvládli! Kuličky z nosu jsem vytahala, pokoj jsme společně uklidili. Když už zbývala jen jedna malá hromádka těch hnusných bílých kuliček, zaúkolovala jsem děti ať ji vysajou, a šla připravovat oběd. Po chvilce už hrnce začaly bublat a z pokojíku se stále ještě ozýval vysavač...dětem se vysávání moc líbilo. Tak moc, že jim ta jedna malá hromádka nestačila, tak vysypaly tašku do které jsme kuličky celé dopoledne sbírali...

Dodatek: děti jsem nezabila! Žijou!

Další dodatek: Druhý den jsem našla ještě jednu zapomenutou hromádku kuliček. Vysání proběhlo rychle...jen se mi podařilo dát si vysavač k oné tašce s již posbíranými kuličkami...a ten vysavač zezadu fouká!

Středa a školka

2011-03-27T08:30:00.003+02:00

Tento týden proběhl ve vlnách. Začal hektickým pondělím, aby pokračoval jen v trochu mírnějším tempu až k poměrně klidné (na moje poměry:o)) středě. Pak se to začalo všechno stupňovat a v sobotu už jsem se od rána od šesti do osmi večer zase nezastavila.

Jsem zvědavá jak mi vyjde dnešek. Tedy neděle.

Ale zpátky k právě proběhnutému týdnu. Ve středu jsem měla velký úkol. Vyplnit přihlášky a evidenční listy dvojčat do školky. Nevim jestli to je nějaká nemoc či přírodní zákon, ale při pohledu na jakýkoliv formulář, který mám vyplnit se mi dělá mdlo a moje ruka se začne klepat tak, že by mi mohl i datel závidět. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. A to přihláška do školky vypadala mnohem přívětivěji a přehledněji než všechny ty úřední barevné formuláře nahňácnuté příšerným množstvím kolonek, malinkatých čtverečků a vysvětlujících hvězdiček. Málokdy se mi podaří vyplnit formulář napoprvé (posledně se mi vyvedl až šestý pokus:o)) Ale tentokrát se zadařilo! Vyplnila jsem, odevzdala pani ředitelce a chtěla si oddychnout. Jenže v tom mi bylo oznámeno, že je volných 22 míst a hlásí se 46 dětí. Takže šance neni zrovna růžová. A to jiným maminkám prý řekla, že se hlásí 54 dětí. Což bybylo samozřejmě ještě horší.

Jsem sobecká! Já bych si tak strašně moc přála, aby se děti do tý školky dostaly. A ne proto, že by to potřebovaly (tak tomu bylo u Bětky, která se už od dvou let do školky hrozně těšila, byla společenská a šikovná a bylo vidět, že ten dětský kolektiv opravdu velmi potřebuje). Otíkovi s Verunkou je školka jedno. Oni mají svojí miniškoličku doma. Málokdy jsou osamotě. Vždycky si maj s kým povídat, hrát či vymýšlet raubířiny.

Ale já už začínám šílet. Zcela sobecky si přeju, aby se děti dostaly do školky a já měla aspoň chvilku klid. Abych se mohla pořádně začít věnovat svému podnikání. Abych si k tomu mohla hledat práci (jenom podnikání nás bohužel asi neuživí). Abych mohla uklízet s pocitem, že to alespoň chvilku (než se vrátí děti) vydrží uklizené. Vysávat aniž by mi za zadkem dvě děti drobily rohlík. Prostě abych si mohla aspoň na chvilku od těch dětí odpočinout.

Já vím, že tyhle chvíle na rodičovské už se nikdy nevrátí. Že jsem sice unavená, vynervovaná a začínám bláznit, ale mám ty svoje děti pod dohledem. Neunikne mi žádný jejich pokrok, žádné jejich poprvé.

Já vím, že jsem to já za kým se můžou kdykoliv přijít pomazlit.

Že jsem to já ke komu si přijdou pro útěchu, když se jim něco stane. Když potřebujou pofoukat kolínko.

Že jsem to já ke komu si přijdou postěžovat, že jim ten druhý sebral hračku, kterou zrovna teď strašně moc potřebují.

Že sem to já za kým přijdou kdykoliv cokoliv potřebují.

A jsem tomu ráda, užívám si to, ale už se i moc těším až se o tyhle zážitky budu moci podělit s paní učitelkou:o)

Jsem sobecká a stydím se za to, ale prosím držte nám všichni palce ať ty děti do tý školky přijmou!

A úterý!

2011-03-25T08:09:00.002+01:00

Úterý pokračovalo v podobném duchu jako předchozí den...ne tedy co se zákeřných situací týče, ale počet povinností byl prostě zase větší než by se mi líbilo.

Začali jsme Bětčinou logopedií v 7:15 ráno! Pro mě naprosto vražednej čas. Následovaly děti, domácnost, vyřízení mejlů, telefonů, zajít k dr. pro razítka na přihlášky do školky, odpoledne dva Bětčiny kroužky (jeden se nám poněkud neplánovaně přesunul z jiného dne).

V sedm hodin večer jsem vyčerpaně seděla doma a nepřítomně koukala do zdi. Ale byla jsem spokojená. Odpoledne se mi podařila pro mě neuvěřitelná věc! Naprosto v klidu a samozřejmě jsem zaparkovala podélně mezi dvě auta:o) Fotku mám v mobilu (čímž se z mého levného kšuntu stal velmi vzácný přístroj). Přiznávám, že místa tam bylo opravdu hodně, takže nešlo o nějaký velký řidičský um, ale už jen to, že jsem se o to pokusila je pro mě úspěch!

Tak teď ještě přijít na to jak tu nezbednou fotografii vydolovat z mobilního telefonu, abych mohla svůj dnešní blogařský příspěvek doplnit důkazným materiálem:o)

(Slibuju, že nebudu pokračovat v popisování dalších dnů tohoto týdne...ono kdo by pořád četl ty moje romány o tom jak nestíhám, že)

Shirley Valentine

2011-03-24T08:14:00.003+01:00

Minulý týden jsem poprosila babičku, aby vzala Bětku do divadla. Babička souhlasila a tak jsem v sobotu dopoledne vypravovala naše nejstarší dítko a při tom si říkala jak bych ráda taky zašla do divadla. Jenže copak to jde? Vždycky, když zamluvim někde lístky, tak některé z dětí onemocní. Jako by měly vyvinutý nějaký speciální reflex. Nepomáhá ani, když se na případném kulturní prožitku domlouváme s Markem tajně a mimo sluch našich potomků.

Najednou zazvonil telefon!

A na druhém konci drátů se ozvala Markova maminka: ,,ahoj Janičko, nechceš jít v pondělí do divadla? Tomáš dostal v práci lístky. Nám se to nehodí a já už to představení stejně viděla. Vem nějakou kamarádku, ono to pro chlapy moc neni!"

A tak se stalo, že jsem v pondělí večer stála před divadlem Rokoko, v ruce držela dva lístky s nápisem Shirley Valentine a poněkud nevěřícně koukala na pani, která čile pobíhala po červeném koberečku a vítala každého nově příchozího diváka. V duchu jsem si říkala: to je ale divadlo panečku! To si hýčká svoje diváky!

Že tomu tak úplně není jsem pochopila poměrně rychle...v prostorách divadla se pohybovali číšníci s táci. Někteří nabízeli divákům lihoviny, jiní zajímavé jednohubky v podobě různými poživatinami naplněných malinkatých jedlých minimističek.

Došlo mi, že tentokrát nedostal Markův tatínek lístky v rámci svých zaměstnaneckých výhod:o)

Na každém stolku stál stojánek s praporkem na kterém bylo logo jakési firmy a ta tchánova to teda rozhodně nebyla:o)

Překvapení to pro mě bylo veliké, ale nikoliv nepříjemné. Naopak! Užívala jsem si večer se vším všudy! A to jsem ještě netušila jaký úžasný zážitek mě čeká v podobě naprosto dokonalého vystoupení Simony Stašové v roli Shirley Valentine.

Sedím tu a marně přemýšlím jaká použít superlativa. Žádná dostatečná snad ani neexistují. Moc dobře vím, že je paní Stašová výborná herečka. Do divadla jsem šla s poměrně velkým očekáváním. A ona ho nejenom naplnila, ale naprosto a zcela předčila. Její výstup byl excelentní. Bylo vidět, že si svojí roli užívá. Byla tak plná energie! V jednu chvíli jsem slzela smíchy, aby mi pár vteřin na to přebíhal mráz po zádech. A tak pořád dokola. Občas jsem se přistihla, že mám úžasem otevřenou pusu:o) Ještě štěstí, že je v divadle přítmí.

Dnes je čtvrtek a já jsem stále ještě plná dojmů z pondělního představení. Proto jediné co můžu je toto představení všem z plného srdce doporučit!

Takové normální pondělí!

2011-03-22T08:00:00.004+01:00

Nový týden jsem byla rozhodnutá začít v klidu! A ze začátku se mi to opravdu dařilo. Bětka se po týdnu prázdnin do školky těšila. A tak odložila poměrně rychle svůj obvyklý ranní zasněný pohled do zdi, chleba pokousala rychle a bez řečí, zuby si šla čistit sama a dobrovolně a ne až na páté upozornění... Prostě paráda! (Proč to jen takhle nemůže fungovat každé ráno)

Jen co za drahým a naší nejstarší dcerou zaklaply dveře, vrhla jsem se na obstarání mladších ratolestí. Abych to neměla tak jednoduché, proložila jsem svojí péči o děťátka nacpáním prádla do pračky a balením věcí na cvičení (já prostě neumim dělat věci postupně, všechno činím zmateně a na přeskáčku...a pak se občas nestačím divit:o))

V devět hodin bylo vše připrveno. Otík s Verunkou stáli oblečeni u dveří. Ještě jsem je rychle přelítla pohledem, abych zjistila jestli mají čepici na hlavě a obě boty stejné a vlastní:o) Vše se zdálo být v pořádku. S úsměvem a blaženým pocitem, že dnes budu všude v pohodě a včas jsem šáhla po klíčích od auta...

...a moje ruka narazila na prázdný háček!

Nevěřícně jsem civěla (ano jinak se to nazvat nedá) na prázdný věšáček a přemýšlela kam jsem ty klíče zase zašantročila.

A v tom mi to došlo! Rychle jsem popadla telefon a začla zuřivě volat Markovi. Zvedl to se smíchem a slovy, že mu je jasný proč volám a že už mi klíče i doklady od auta veze, přijede za pět minut...dobrý, to není tak hrozný, ještě všechno stihnu.

Po čtvrt hodině stepování na parkovišti jsem začla být silně nervní.

Po dvaceti minutách přijel a našel mě silně vytočenou...stačil mu jediný pohled a raději jenom prostrčil klíče škvírou po otevřeném okénku a rychle odjel:o)

Rychle jsem naházela děti do auta a ani si při tom nevšimla, že mám zastrčený vzkaz za stěračem.

Čekal mě menší maraton. Odjet na Novodvorskou, naložit babičku (respektive prababičku:o)), odběhnout o kousek dál na domluvené místo za Markovou maminkou a převzít si od ní lístky do divadla, pak zase rychle běžet zpátky k autu, naskočit a jet do Sokola na cvičení! Při nasedání do auta jsem si konečně všimla vzkazu za stěračem, přečetla si ho, ale nemajíc čas řešit jeho obsah, odložila jsem tuto činnost na potom.

10:00...stojíme nastoupení v tělocvičně. Po svém "klidném" ránu jsem celá propocená a cítím se vyčerpaně:o) (a to jsem ani nezmínila, že jsem si díky svému zmatenému balení zapomněla boty na cvičení)

Hodina cvičení proběhla nad očekávání dobře. Tim nechci říct, že by obě dítka vzorně cvičila, to zas ne, ale alespoň se to oproti minulé cvičební hodině obešlo bez 45minutového Otíkova řevu!

Když Sokol skončil, rozloučili jsme se s babičkou, která naskočila do tramvaje a jela do jiného Sokola ještě na svoje cvičení:o) A my se v klidu vydali k autu. Při usazování Verunky do sedačky mě praštil přes nos příšerný puch!

Nevěřícně jsem koukala na svojí ruku, Verunčinu sedačku a botu! Ano! To dítě šláplo do hovna, které si teď hezky pěkně rozmazaně hovělo na všech věcech, které jsem vyjmenovala! Začaly se o mě pokoušet mrákoty. Pomalu, ale jistě mi docházelo, že nemám s sebou vodu ani nic jiného k čistící činnosti použitelného. Vyhrabala jsem jenom poslední papírový kapesníček. Ten samozřejmě nestačil. Co teď!

Zmateně jsem se začala rozhlížet...a v tom padl můj pohled na dům přes ulici. Lépe řečeno na obchod v tom domě se nacházející!

Nu co se dá dělat. S posranou rukou přece domů nepojedu!

Vešla jsem a slušně poprosila sympatického pána jestli bych si mohla u něj umýt ruku od hovna.

Pán vyvalil oči, začal měnit barvy a mírně couvat. Bylo vidět jak se to v něm pere. Nevěděl jestli volat polici, blázinec či raději rychle utéct. Začla jsem koktat a vysvětlovat co se mi stalo. Pán vypadal stále stejně zmateně. Nakonec jsem se začla smát (tohle se opravdu může stát jen mě!). Pán pochopil. Slušnost mu bránila svalit se na zem a kroutit se smíchy...a tak jen s křečovitým výrazem a cukajícími koutky ukázal kudy mám projít k umyvadlu:o) Myslím, že ještě dlouho bude touto komickou historkou ze svého pracovního procesu bavit celé své okolí.

(později jsem za jízdy tramvají vyprávěla svůj zažitek kamarádce. Obě jsme se kroutili v záchvatu smíchu. V tom padl můj zrak na člověka stojícího nad námi. Byl rudý, oči mu slzely a mermomocí se snažil nevybuchnout smíchy. Nakonec raději odešel do jiné části tramvaje:o))

Uff. Blížilo se poledne a já konečně zaparkovala auto před barákem a vyčerpaně civěla před sebe. Čekalo mě ještě řešit již několikrát zmiňovaný vzkaz za stěračem.

Jednalo se u utržený kus novin. Na jedné straně bylo napsáno POZOR!

Otočila jsem novinový cár na druhou stranu a četla: Váš přední nárazník poškodil ford.... ... stojí nalevo od vás!

Chtělo se mi brečet! Co to jako na mě někdo zkouší? Jak bych při couvání mezi dvě auta mohla předním nárazníkem poškodit vedle stojící vozidlo?

Zmiňované auto se na parkovišti nenacházelo. Obešla jsem tedy to svoje a hledala nějaké stopy po nárazu. Přece jestli můj přední nárazník poškodil nějaké auto, musí být také raněn. Nárazník mám pochroumaný, značku přeraženou, odřeniny po všech stranách (nejenom nárazníku, ale celého auta. Na každém kousku si vozim kus nějaké zdi, značky či sloupku)...to je pravda, ale žádnou novou ránu jsem nenašla.

Šla jsem tedy domů a rovnou zasedla k počítači, kde jsem slušně, stručně a jasně napsala, že takhle teda ne! A tohle řešit nebudu! Spolkla jsem poučný odstavec o slušném chování o zanechání kontaktu, když po někom chci náhradu škody. Ještě jsem nechala dopis zkonrolovat přes skype kamarádkám...naštěstí!

Děvčata jsou inteligentnější a s jasnější myslí než já. A tak mi osvětlila, že jsem celý vzkaz špatně pochopila.

Dotyčný se mi nesnažil obvinit z nabourání cizího auta, ale naopak mi sděloval, že někdo naboural mě a poškodil mi tím přední nárazník!!! (mylně přisuzoval stopy vzniklé mým čelním nárazem do značky onomu řidiči fordu:o))

Ulevilo se mi!

Ještě štěstí, že jsem nestrčila svůj dopis za stěrač onoho "poškozeného" auta. Dovedete si představit, jak by se asi ten člověk tvářil při jeho čtení?

Moje sny o klidném ránu se tedy poměrně rychle rozplynuly a přeměnily v celkem hektické dopoledne. Cítila jsme se vyčerpaně. A nejenom já. Otík s Verunkou po příchodu domů nečekali na ohřátí jídla a šli si rovnou a sami lehnout! Neuvěřitelné! Zejména u Otíka, který již za normálních okolností po obědě nespí.

A mě čekaly domácí povinnosti a příprava do divadla (což je vzhledem k obsahu mého šatníku poměrně problém). Po čtvrté hodině jsem vyzvedla Bětku ze školky (ještě štěstí, že v pondělí tam spí). Pak jsme se přesunuli k mojí mamince, kde jsem dokončila svoje přípravy, předala děti a v šest hodinu už jsem čekala na domluveném místě na kamarádku. Čekal nás příjemný divadelní večer s překvapením, který mi celý ten "klidný" den vynahradil.

Podezřelé aktivity II

2011-03-18T10:14:00.002+01:00

Tak jsem si postěžovala Markovi se svými blogařskými problémy.

A on mi na to řekl: ,,No mně jsi taky přišla v poslední době nějak podezřele aktivní! To je hrozná doba tohle, dneska už se ví na tom internetu úplně všechno."

A tak končím svůj jarní úklid a jdu si lehnout...aktivita se prostě nevyplácí:o)

Podezřelé aktivity

2011-03-16T13:57:00.003+01:00

Včera jsem zanechala dva komentáře na stránkách spolublogařek. Jedné jsem pochválila fotky, druhé děti.

Dnes ráno jsem nemohla otevřít svůj blog. Pořád se mi ukazoval nápis, že hledaný blog byl odstraněn pro podezřelé aktivity. Nakonec se mi podařilo přes jakýsi formulář a kód zaslaný na mobil blog obnovit.

Včerejší komentáře zmizely.

Další komentáře psát nemůžu. Nejde to.

Docela by mě zajímalo co je podezřelého na pochvale fotek či dětí.

Nebo že bych byla podezřelá prostě celá já? Ale to se mi moc nezdá. Já jsem přece (až na pár drobností) naprosto normální:o)

Týden marodění

2011-03-08T08:26:00.002+01:00

Minulý týden jsme byli zavření doma. Bětka byla nemocná, Verča měla kašel, Otík byl zdravej a domácím vězením zpruzenej. V polovině týdne jsem se k dětem přidala i já. Nemohla jsem dýchat, při každém nádechu mě zabolelo na plicích. Ovšem tou dobou už nemocnym dětem otrnulo a zdravý Otík už se silně nudil. Takže o zážitky bylo postaráno:

Šla jsem se podívat co dělaj děti v pokojíku. A tam se na zemi válela madrace z horní postele, na tom několik prken z roštu. Nahoře seděli OtoVerou, nožičky v tý vylámaný díře a spokojeně si jimi pohupovali. Tak jsem houkla co to jako je! A Otík se otočil a s klidnou tváří mi povídá: No pece pauník mami!

Otík se vyčůral do nočníku, pak si v tom namáčel prst a maloval na zeď V kuchyni vysypali na zem strouhanku a malovali si do ní

Slyšim řev, tak se jdu podívat co se děje. Najdu Otíka sedícího na nočníku, na hlavě má stupátko co máme před záchodem, a okolo krku dětský prkýnko...řval, protože to prkýnko nešlo dolů...a fakt nešlo, už jsem přemejšlela kam se jako jezdí s takovejma případama (na pohotovost?), ale nakonec hrubá síla zvítězila

Otík pomaloval pračku fixou, pak se svlékl a snažil se tu fixu z pračky umejt vlastním tělem.

Verča zásadně maluje okolo papíru. Takže po její výtvarné činnosti máme počmáraný celý stůl, za to papír je zcela nedotčen.

A spoustu dalších příhod už jsem zapomněla:o)

Včera šla Bětka konečně do školky a mě se nesmírně ulevilo. Tedy až do doby, než jsem si na nástěnce ve školce přečetla, že jsou příští týden jarní prázdniny! To zas bude humorných historek. Jen doufám, že to přežiju:o)

Zápis

2011-03-06T14:58:00.003+01:00

Zápis u nás proběhl nadvakrát. Poprvé jsem se dostavila bez Bětky, která byla tou dobou odjetá na školce v přírodě.

Do budovy jsem vstupovala s knedlíkem v krku...v tomto ohledu se prostě nic nezměnilo:o) (ano, správně, Bětka bude chodit do "mojí" základky).

Pozdravila jsem se s bratrem, který v převleku římského vojáka prováděl zápisem budoucí prvňáčky a šla do třídy vyplňovat přihlášku. Tu mi podala moje kamarádka, která na škole učí...ten Braník je vážně taková malá vesnice, kde se všichni znaj:o) Rozklepanou rukou jsem do první kolonky napsala: Sobotová Bětka...vtom jsem se zarazila. Sakra, Bětka přece neni Bětka, Bětka je Alžběta. Co teď? Znova jsem se podívala na první kolonku...a před ní stálo: Jméno a příjmení matky!

Ještě štěstí, že se děti do školy nepřijímají na základě písemného projevu matky. To by naši potomci zůstali bez základního vzdělání:o)

Druhý pokus proběhl o týden později a byl již zdařilejší. Zejména proto, že jsem nemusela vyplňovat žádné papíry:o)

Bětka zvládla všechny úkoly na jedničku. Jen u geometrických tvarů se trochu zasekla. Vlastně jí pohled na stavebnici plnou trojúhelníků, čtverců a podobných věcí dost vyděsila. Věděla, že tohle jí zrovna moc nejde...ale zvládla to!

Na závěr dostala pochvalu, pamětní list a plno dárečků. Bylo načase odejít. Slovně jsem organizovala dvě děti a to třetí táhla za ruku, loučila se s učitelkama, ohlížela se přes rameno jestli jsem něco nezapomněli...a v tom se ozvalo: To je moje dítě!!! Tak se kouknu a já táhla za ruku úplně cizího chlapečka!

Hlášení:o)

2011-02-28T09:26:00.003+01:00

Nestíhám fotit, nestíhám upravovat, nestíhám psát...a pořád si říkám, že dělám něco špatně. Že přece všichni ostatní zvládaj a stíhaj, tak proč já jsem taková neschopa.

Nestihla jsem sem napsat, že byla Bětka na školce v přírodě, a že se jí tam moc líbilo.

Nestihla jsem napsat zážitky ze zápisu do školy.

Nestihla jsem napsat ani o tom jaké dělají moje děti pokroky, že jsem začla chodit na keramiku, naučila se háčkovat (a propadla tomu), že jsem se vrátila k fotbalu, začla zase běhat...děje se toho poměrně hodně a já už si tolikrát říkala, že si to všechno sem musím psát, abych nezapomněla...ale nestíhám. I teď mám Otíka na zádech, Verča se mi houpe na noze a Bětka prudí, že chce hrát hry:o)

Tento týden mám Bětku doma. Ve čtvrtek mi jí poslali domů ze školky, že má teplotu. Zdála se mi v pohodě, ale doma jsem si jí nechala...a včera se jí to rozjelo. Kašel, rýma, krev z nosu. Verča kašle jak starej tuberák. Marek celý víkend statečně bojoval s nachlazením. Čekám kdy se bacily vrhnou i na mě a na Otíka...to je tak, když chce jít jeden v pátek do divadla:o)

Verča

2011-02-16T13:04:00.002+01:00

Fimfárum

2011-02-16T11:22:00.004+01:00

Když babička před mnoha lety natočila Lakomou Barku jistě netušila co všechno z toho vznikne...minulý týden se dostalo do kin Fimfárum tři. Soubor tří pohádek Jana Wericha. První český celovečerní animovaný film ve 3D.

A tak jsem minulou středu, v den premiéry, odevzdala OtoVero Markově mamince, oblékla sebe a Bětku do co nejslušnějšího oblečení a vyrazila si užívat do Lucerny slavnostní atmosféru, pro mě ještě zpříjemněnou přítomností oblíbených rodinných příslušníků.

Všechny tři pohádky se mi moc líbily. Ale nejvíc mě nadchla ta poslední! Rozum a Štěstí. Znám tu pohádku dlouho (kdo by jí taky neznal, že), ale nikdy mě nějak zvlášť nezaujala. Až teď. Tohle filmové zpracování prostě nemá chybu (ó to je opravdu odborné vyjádření:o)). Postavička Štěstí se mi zalíbila natolik, že nosím na prsou odznáček s jejím vyobrazením (jako puberťačka:o)).

Filmové kritiky, které jsem četla, moje nadšení nesdílejí. Což mě popravdě trochu mrzí. Za sebe můžu návštěvu třetího Fimfára jen a jen doporučit.

Dotek světla

2011-02-15T10:26:00.002+01:00

Dnes bych vám ráda představila nový projekt "efefaček" Jedná se o focení dětí, které nemají lehký osud. Dětí předčasně narozených či zdravotně znevýhodněných. Rády bychom tyto děti a jejich rodiny pohladily, potěšily a ukázaly jim, že nám není jejich osud lhostejný.

Informační článek nejdete zde

Web je tady

Máme doma lyžařku!

2011-01-24T21:01:00.001+01:00

Je prostě nesmírně šikovná (po mně!). V pátek jsem jí šoupla do lyžařský školičky a dnes po třech lekcích už byla vpuštěna na "velký vlek" tedy na pomu. A zvládla to bravurně. Byla (a jsem) na ní nesmírně hrdá. A asi nejvíc mě nadchlo to jak jí to lyžování baví. Dokonce, když si měla vybrat mezi poslední jízdou a nějakou dobrotou, tak si vybrala jízdu! A při tom je to mlsoun mlsnej:o)

A já dneska využila toho, že se mi o ní hodinu a půl stará někdo jiný (tedy instruktorka lyžování) a taky jsem si zalyžovala. Celou dobu jsem měla samou radostí pusu od ucha k uchu, pan vlekař ze mě lehce nechápal:o)

Otík

2011-01-20T12:58:00.003+01:00

Tři!

2011-01-20T09:53:00.003+01:00

Počasí vypadalo v posledních nech víc jarně než lednově, a tak jsem strčila lyže do kouta a vytáhla dětem kola. Bětka už jezdí jako profesionál. Otík to je drak a blázen. Z prudkýho kopce se pro jistotu ještě odráží, aby mu to jelo co nejrychleji, zásadně nebrzdí a na nikoho nečeká. Verunka je naopak velmi opatrná a pomalá. Šourá se za dětmi svým šnečím tempem a velmi hlasitě je organizuje:

,,Otiku stuj! Becho cekej! Nejezdi tam! Pozor louze!"

No neposlouchaj jí, ale ono to Verče ani moc nevadí:o)

Fotka je pořízená večer na vysoké iso, žádnou kvalitu či umění v ní nenajdete, a přesto to je moje nejhezčí fotka za posledních několik měsíců:o) Jsou tam všichni tři! I když přiznávám, že poněkud omylem. Bětka chtěla vyfotit, tak jsem jí párkrát cvakla a teprve pak zjistila, že mám na poslední fotce všechny děti. A když se o to snažim, nikdy toho nedosáhnu:o)

Prodej domu!

2011-01-19T10:07:00.002+01:00

Jsme v zoufalé bytové situaci. Částečným řešením by byl prodej domu. Domu, který má víc majitelů a z kterého bychom dostali část peněz.

A protože už jsem hodně zoufalá, rozhodla jsem se zkusit i svůj blog. Je mi jasné, že to bude k ničemu, ale přece jen, co kdyby náhodou...

Dům je nabídnut zde

Tak kdybyste někdo hledal bydlení a k tomu chtěl udělat dobrej skutek... :o)

Globální oteplování?

2011-01-17T11:06:00.002+01:00

Počasí se zbláznilo. Ač je teprve leden venku už to vypadá jarně. Sluníčko svítí, teploty se pohybují vysoko nad nulou, ptáci zpívají, pupeny pučí a moje děti se válejí v bahně co to jde.

Pokud si myslíte, že za to může vliv člověka na přírodu a následné globální oteplování, tak jste na velikém omylu!

Můžu za to já!

Minulý týden jsem totiž vzala Bětčiny naježené lyže do servisu. Nechala přidělat a seřídit vázání a záhlásala do světa, že začnu s Bětkou jezdit na lyže. A že tuto zimu se moje dítě už konečně naučí lyžovat.

Je mi jasné, že letos už sníh prostě nebude:o)

Opožděné přání!

2011-01-09T22:39:00.002+01:00

Nedá se nic dělat, já prostě neustále nic nestíhám a tak žiju poněkud pozadu...takže Vám všem přeji poněkud opožděně (někdo prostě musí být poslední) všechno nejlepší do nového roku, ať mají šťastné dny převahu nad těmi horšími, ať zvládnete všechny důležité kroky a překonáte velké zkoušky...a taky to zdraví, které je prostě nejdůležitější!

A jestli má někdo návod jak všechno stíhat a zvládat tak sem s nim!!!! Já nechci být zase celý rok pozadu:o)

Štědrý večer!

2011-01-07T11:43:00.001+01:00

Vánoční den sice začal v mém podání trochu zmateně, ale jinak se celkem vydařil. Doma jsme se drželi co nejdéle to šlo. Otík s Verčou brali tento sváteční den za den zcela normální, takže řádili, tak nějak v normě. Horší to bylo s Bětkou, kterážto trpěla silnou nedočkavostí, takže byla chvílema silně nesnesitelná.

Nakonec přišel čas a my se přesunuli k babičce, kde jsme si užili příjemný večer ve společnosti celé naší rodiny.

Pod stromečkem se našlo pro každého něco, ale nejvíc přecejenom udělal radost dárek vytoužený a po Ježíškovi v dopise žádaný:

Veruna s Otíkem nejdřív nechápali...ale pak se hodně rychle otrkali a začli rozbalovat vše co jim přišlo pod ruku. A když už nebyl pod stromečkem žádný zabalený dáreček, šla Verunka pro jistotu ještě okouknout tašku s vyhozenými papíry...co kdyby se tam přece jenom ještě něco schovávalo, že?

Pro mě bylo největším dárkem, to že si moje maminka vzala děti na noc k sobě do pokoje. A já spala až do rána bez jakéhokoliv vyrušení!

Děti byli také spokojené, že mohou spát s babičkou. Verunka spala v novém župánku (prostě ho odmítla sundat:o)), Otík s medvídkem v jedné a hasičským autem v druhé ruce a Bětka se v noci několikrát smála ze spaní!

Takže u nás spokojenost na všech frontách:o)

Veselé Vánoce všem!

2010-12-24T12:51:00.004+01:00

Tak přátelé moji je to tady. Dlouho očekávaný den dorazil a já doufám, že si ho všichni náležitě užijete! Přeji vám krásné a šťastné vánoce!

(Já dnešní den začala opravdu ve svém stylu...tedy zmateně. Nejdřív jsem si dala dlouhou sprchu, abych se probudila. Pak jsem šla běhat. A následně si dala dlouhou sprchu, abych se z toho vzpamatovala:D Tož je tohleto normální?)

Komunikace

2010-12-14T09:08:00.003+01:00

No nestíhám no:o) a to se u nás nějaký vánoční přípravy moc nekonaj... Mám rozepsanejch několik příspěvků, ale nezvládám k nim dodělat fotky a tak se mi to tu hromadí a hromadí.

Ale jinak se máme dobře. Bětce bylo na screeningu řečeno, že může do školy (ne a ne a ne, je to přece moje miminko, to neni možný, že by měla jít do školy!) Z čehož měla velkou radost a teď se mě každý večer ptá: ,,a maminko zítra už jdu do školy?"

OtoVero už se každym dnem zlepšují v mluvení a komunikaci. Zvláštní je, že Bětka v jejich věku mluvila úplně normálně, zvládala bezpočet písniček a básniček, rozuměli jí i cizí lidé, ne jenom já. A mně to přišlo úplně normální a samozřejmé...a včera jsem se mohla zbláznit radostí, když Verča spojila tři slova do jedné věty (mamiko undať tetici=maminko sundat čepici).

A takhle to teď u nás vypadá:

Maminka: Kdo to tady rozsypal?

Bětka: ,,To Otík!"

Otík: ,,Já ne, Veuca!"

Verča: ,,Bechá!"

Takže sice mluví, ale stejně se prdlačku dozvim:o)

Uff!

2010-11-19T07:56:00.002+01:00

Fotky se mi nakonec podařilo zazálohovat, takže už jsem klidná. Teď už jen čekám až bude mít kamarád chvilku, aby se mi na to juknul...ale do tý doby můžu pracovat normálně, jen si musím obrnit nervy (čokoládou...hurá:o))

Zoufalý výkřik!

2010-11-16T20:01:00.001+01:00

POMÓÓÓÓC!!!!!!

Hroutí se mi počítač, každou chvíli se vypne, nemám jak zazálohovat fotky, nic nefunguje...bojim bojim, že o ně přijdu. Zoufale volám SOS, ale nikdo neslyší!

Bětka

2010-11-16T11:21:00.000+01:00

A čtyři...

2010-11-13T20:42:00.001+01:00

...neni o moc lepší:o)

Dvě a třičtvrtě!

2010-11-13T20:34:00.000+01:00

Ale já se fakt snažila mít tam všechny tři!

Kuře a pračlověk!

2010-11-12T20:35:00.003+01:00

K večeři jsme měli kuře. Dávám dětem nožičky hezky v celku i s kostí...oni si pak pěkně ocucávaj kostičku a já mám na nějakou dobu klid. A najednou, krom spokojeného mlaskání, slyším ještě Bětčino uvažování:

,,Když jsme byli pračlověci, tak jsme jedli kosti. Mamíííí kdo je pračlověk? Babička Vlastička?"

No to by měla moje babička radost, kdyby tohle slyšla:oD Ona je tak hrdá na to, že je prababička, ale pračlověk...:oD

Prasátko aneb chov užitečného zvířete!

2010-11-12T18:50:00.003+01:00

No comment:o)

Díky Vlku:o)

2010-11-12T10:35:00.003+01:00

Tak jdu na Jesuse! A může za to Vlk:o) To jeho blog mě nakopl, a já si uvědomila, že tenhle muzikál prostě MUSÍM vidět! Takže Vlku moc děkuju za inspiraci...teď bych ještě potřebovala poradit co si mám vzít na sebe:o) Já totiž nic nemáááám!!!!

(Jen teda to u nás způsobilo menší manželskou rozepři. Ale já se ptala Marka jestli chce jít se mnou. A on brblal a vykrucoval se...tak jdu s kamarádkou. A Marek? Ten se prosím pěkně urazil, že jsem si za něj našla náhradu a že on přece chtěl jít taky! To je tak, když se někdo nedokáže pořádně vyjádřit:o))

Nezvaná návětěva!

2010-11-10T08:09:00.002+01:00

Včera večer nám někdo zazvonil a zaklepal na dveře. Řekla jsem si, že to je asi Marek, kterej si zapomněl klíče a přišel si pro ně, aby nás pak pozdě v noci nebudil zvoněním.

A ono ne! On to byl pán od T-mobile! Pokusila jsem se ho odpálkovat jen co se představil a řekl z jaké firmy je. Ale nedal se! Bylo vidět, že už je zkušený a nenechá se jen tak odradit. Po chvilce přišel i jeho kolega a pustili se do mě! Nakonec jsem jim rázně řekla, že nemám zájem a rozloučila se!

Strašně strašně moc tohle nesnášim! Jeden čas mi nějakej takovejhle dohazovač volal tak jednou týdně. Nejdřív jsem slušně vysvětlovala, že nemám zájem. Pak jsem prosila ať si ke mě daj poznámku, že si nepřeju, aby mi volali. Nakonec jsem prostě a jednoduše vždycky"třískla telefonem" Přestalo to po ztrátě telefonu a tim změně čísla. Od té doby mi nikdo od nich nezavolal...a včera prostě přišli osobně! V jednu chvíli, když tu stáli dva cizí chlapi proti mě, jeden v podstatě přímo ve dveřích, tak mi opravdu nebylo dobře! A ještě abych jim něco podepisovala! Jednomu z nich nakonec došlo, že se mnou nehnou a vrhnul se na sousedy...uff Využila jsem toho, zahnala svoje zvědavý děti dovnitř a zabouchla!

Rozčilujou mě všudepřítomné reklamy, rozčilujou mě telefonáty co nabízej výhodné tarify, pojištění...a prostě cokoliv.Rozčiluje mě to, ale vím, že s tím nic neudělám. Že to prostě musim skousnout...ale aby mi lezli v době večeře až do bytu to už mi připadá vážně moc!

Ovocný den!

2010-11-09T09:15:00.003+01:00

Ve čtvrtek se konal v naší základní škole Ovocný den! Je to výborná akce, kterou mám opravu moc ráda...já mám totiž ráda dobré jídlo:o) A tady se ho nachází opravdu dost. Skoro každý zúčastněný donese nějaký svůj výrobek z ovoce, dostane číslo pod kterým soutěží, pak všichni chodí, ochutnávají a nakonec nahlásí číslo, které jim chutnalo nejvíc.

Naší Verče nejvíc chutnala Bébé střecha (na fotce). Měla jsem pocit, že ji snědla celou, a na nikoho dalšího se prostě nedostalo. Ale asi jsem se spletla, neb střecha nasbírala dostatek hlasů, aby se dostal na druhé místo:o)

Verunka seděla na židli a celá šťastná si cpala bříško, Bětka byla ponechána svému osudu a skoro celou dobu jsem o ní nevěděla, o Otíka se mi postaral Ondra...a já si připadala jako v ráji! Všude spousta dobrot, žádně dítě mě netahalo za ruku, kterou jsem si zrovna nesla nějakou tu dobrůtku do úst, nikdo nekřičel mamííííí! Prostě značka ideál:o) A tak jsem se spokojeně nacpala, děti měly taky plná bříška a mě ještě hřála představa, že už nebudu muset vařit večeři.

Jenže deset minut po příchodu domu se ozvalo: mamííí kdy bude večeřéééé? Naše děti jsou prostě pakobylky!

Vycházky!

2010-11-08T09:04:00.002+01:00

Nevim proč, ale moje děti prostě neumějí chodit po zemi! Neustále lezou po nějakém plotu, zídce či obrubníku. Pokud neni nic takového v dosahu, tak alespoň jedno dítko běží, druhé se courá a třetí tancuje! A tak se poslední dobou z maminky měním v pastevského psa, který se pobíháním okolo snaží udržet své stádo v jakési formaci. A tak pobíhám, pokřikuju, organizuju a formuju svoje stádečko...a občas se i dostaneme včas do cíle:o)

Papouch

2010-11-04T15:21:00.003+01:00

Světýlka kam se podíváš

2010-11-04T09:08:00.004+01:00

V pondělí jsme se vypravili na Dobešku na lampionový průvod. Nejprve jsme dostali bílé lampiony, které bylo třeba pomalovat, polepit či jinak ozdobit. Dětem to šlo dobře. Možná až moc, vzhledem k tom, že krom lampionů máme od barvy úplně všechno oblečení a to bez ohledu na to zda ho během umělecké činnosti měli děti na sobě, či zda bylo položeno opodál:o)

Bětka malovala, stříhala, lepila, ale nejvíc jí bavilo barvy foukat:

Otíka se ujala "slečna na výpomoc" co tam byla k mání, takže mi zbyly volné ruce na Verunku, která o to ovšem stejně moc nestála. Bětka byla samostatná jednotka, což znamenalo, že jsem jí v tom neuvěřitelném šrumci lidí neustále hledala:o)

Když byly lampiony zdárně ozdobený a přimontovány na svítící tyčky, vyrazili jsme na cestu

A na závěr jsme ještě vypustili několik lampionů štěstí..

...a mohlo se jít domů. Jenže Bětka se po oznámení, že se jde k autu prostě sebrala a odešla s davem! Sice jsem si říkala, že bude někde s kamarády ze školky, ale strach jsem měla velikej. A tak poté co jsem malou uprchlici našla jsem jí vynadala tak, že ozvěna mého řevu asi zní na Dobešce do teď!

Smradlavý pád

2010-11-03T10:55:00.001+01:00

Včera mi Otík spadl do psího hovínka!

Za normálních okolností svoje děti neustále komanduju, aby si dávaly pozor kam šlapou. Teď na podzim jsou chodníky schované do barevného listí. Vše vypadá čistě, barevně ba dokonce krásně. Nechala jsem se ukolébat a polevila v ostražitosti.

Včera Otík běžel, zakopl a rozplácl se jak širokej tak dlouhej! Čekala jsem jestli se rozbrečí nebo vstane a poběží dál...a on ležel a vypadal vyjeveně. Bětka mu chtěla pomoc, ale místo toho na mě začala volat, že Otík spadl do hovna! Houkla jsem na ní, že je to dost špatnej vtip, ale pro jistotu jsem se šla podívat...a bylo to hrozné!!! Po prvním pohledu jsem ještě chviličku doufala, že ta hnědá hmota obalující celou Otíčkovu ručičku je jenom bahno. Leč oči se sice dají oklamat, ale nos už ne.

Byla to pravda! Otík spadl do hovna! Krom ruky to odnesl rukáv bundy. A ne trochu. Odporná mazlavá hmota se rozprostírala od zápěstí až k loktu. A ne jenom zvenku bundy. Dostalo se to i dovnitř, na mikinu! Fuj!

Měla jsem štěstí v neštěstí, že byla otevřená Dobeška a já tak mohla Otíka na záchodě alespoň trochu odhovnit. Vyplácala jsem snad všechno mýdlo a papírové utěrky co tam měli!

Naštěstí svítilo sluníčko a bylo docela teplo, tak doufám, že svůj dvouhodinový pobyt venku v krátkém tričku a bundě s vlhkým rukávem přežije ve zdraví. (Dřív jsme se domu nedostali, museli jsme počkat,až skončí Bětce malování)

Návrat do reality

2010-11-03T10:32:00.004+01:00

Díky změně času byla sobotní noc prodloužená o jednu hodinu. To byla první změna času za kterou jsem byla opravdu ráda! Já bych totiž jinak zaspala naší poslední dovolenkovou snídani:o) A to jsem šla spát v podstatě hned po večeři:o)

A tak jsme se nasnídali, zaplatili a odjeli zpět do reálného života.

Markovi rodiče jsme nalezli zdravé a živé! Tož hurá. Já spočítala děti, zkontrolovala počet a celistvost končetin (ne že bych babičce nevěřila, ale znám svoje divochy, že). Vše bylo v pořádku...do chvíle než jsme svoje děti převzali a pokusili se je nacpat do auta. Otík na protest odjel na motorce pryč a pěkně se vymlátil.

Jak vidno jsem matka vlastním dětem lehce nebezpečná, proto by bylo asi nejlepší odjíždět na bezdětnou dovolenou častěji:o) Ať jsou ty děti alespoň občas v bezpečí!

Trochu delší výlet

2010-11-03T09:23:00.005+01:00

Na sobotu jsme měli naplánovaný výlet...no naplánovaný...prostě jsme si určili směr a tím jsme se hodlali vydat. Doufali jsme, že časem narazíme na vísku s hospodou, kde si dáme jídlo a pak se tak nějak vydáme zase směr Všeruby. A tak jsme vyrazili. Neznámo kam, a díky mlze i nevidno kam:o)

Šli jsme svižným tempem, povídali si a kochali se okolní přírodou. Občas nám přeběhla přes cestu myška, či jsme zahlídli nějakou tu srnku. U bobří hráze jsme čekali jestli na nás vykoukne nějaká ta bobří hlava, ale bobří rodinka si asi někde zrovna dávala svačinku.

Občas jsme uviděli nějaký naprosto rozpadlý baráček, či ceduli o zaniklé vísce. U jedné takové, se jménem Červené Dřevo, se nacházely obnovené základy kostela:

Místo má své kouzlo, i když působí trochu smutně. Kousek vedle byl i hřbitov. Smutný a opuštěný, náhrobky byly položené do jedné řady kousek před hřbitovní zdí. Vlastní místo posledního odpočinku připomínalo spíš travnaté hřiště obehnané kamennou zdí:o(

Zásadně nevycházím z domu nevybavená. Vždycky mám s sebou svačinu a pití, často v přehnané míře. Občas beru i náhradní teplé ponožky, či nějakou jinou důležitou nezbytnost. Tentokrát se mi do baťohu vešel jen foťák! Nedošlo mi, že pohraničí neni jako Střední Čechy. Že tady neni za každým kopečkem malá vesnička s minimálně jednou hospodou. Na naší tůře jsme potkali jenom velmi málo míst vzniklých lidskou činností. Většinou se jednalo o staré, opuštěné a rozpadající se baráky. A to jsou místa jídlem a odpočinkem opravdu neoplívající:o)

Zhruba v půlce odpoledne se na nebi udělalo modro. Cítila jsem se už dost unavená, ale pohled na barevný podzimní les mě nabíjel další energií

Celkově jsme šli něco přes sedm hodin. Prakticky bez přestávky. Největší krizi a zároveň radost jsem měla ve chvíli, kdy jsem odhadovala, že máme před sebou ještě sedm kilometrů a v tom jsme potkaly ceduli s nádherným nápisem: Všeruby 3km! Hurá!

Večer jsme se odměnili nejen bohatou a chutnou večeří, ale i hodinovou návštěvou vířivky:o) Však jsme si to taky zasloužili!

Klatovy

2010-10-31T19:48:00.002+01:00

Výlov

2010-10-31T19:00:00.007+01:00

Marek je vášnivý rybář a tak si samozřejmě místní výlov nemohl nechat ujít. Čekali jsme nějakýho toho pořádnýho Pepíka, ale bohužel teda velký sumec v tomto rybníku asi nebydlí. Ale loni tu prý vylovili tři bobry:o)

A na závěr ještě rybí kouzačka:

Všeruby

2010-10-31T17:06:00.004+01:00

Tak jsme se dočkali! Ve čtvrtek dopoledne jsme odevzdali děti a vyrazili na tu naší svatební cestu:o)

Cestou jsme se stavili na oběd u benzínky. Já takhle jedla poprvé. Tyhle restaurace mi vždycky přišli zbytečně drahé. Marek si pak ještě dal kafe v jakémsi spešl automatu a já šla na záchod...trochu mi vrtalo hlavou, že tam jsou umyvadla a pak neoznačený dveře do místnosti s kabinkami. Ale co, dneska je všechno možný, že. Kam jsem to asi vešla mi došlo až po chvíli, ale to už bylo pozdě...no a jak jsem vylezla z kabinky, tak se mé podezření potvrdilo. Zády ke mě stál chlap a čůral. A já místo abych nenápadně prošla a doufala, že si mě pán nevšimne, tak jsem ho ještě pozdravila a omluvila se mu...

Všeruby jsme našli bez problémů, ubytovali se a vydali se okouknout okolí. Byl trochu opar, ale i tak jsem se kochala výhledy na krásnou podzimní krajinu.

Pá pá!

2010-10-27T16:34:00.002+02:00

Zítra má naše rodina velkou premiéru!

Zítra naložíme děti do auta a odvezeme je k babičce a dědečkovi.

Zítra nám naše děti takhle zamávají a nám začne čtyřdenní volno bez dětí. Naše úplně první bezdětné volno.

Zítra máme velký den nejenom my, tedy já a Marek, ale hlavně naše děti a jejich prarodiče (babička se trochu bojí, ale já jsem si jistá, že to všichni zvládnou na jedničku)

Zítra...už se blíží a já mám najednou strach. Tak moc jsem se těšila, že budeme s Markem sami. Že pojedeme na dovolenou do nějakého malého penzionku, že budeme chodit na výlety, povídat si dlouho do noci, že se budeme navzájem užívat...a najednou si vůbec nedovedu představit co si s tím velkým množstvím volného času a svým v podstatě málomluvným mužem, vlastně počnu:o)

Jsme novomanželé a tak zítra odjíždíme na svatební cestu...nesmim zapomenout přibalit knížku:o)

Otík!

2010-10-26T08:58:00.007+02:00

Otík drzoun:

Maminka: ,,Otíku tytyty, to se nedělá!"

Otík",,já ne tytyty, mamita tytyty!"

........................................................................................

Otík statečný kuchař:

Najednou se z kuchyně ozvalo: ,,tečééééé!"

Tak se jdu podívat co se to tam děje a co že to vlastně tečéééé. A na kuchyňské lince najdu mrkev napižlanou na několk kousků a nad tím stojí Otík a z prstu mu teče krev!

.........................................................................................

Otík uprchlík:

Na vycházce mi Otík zase začal zdrhat, dohnala jsem ho těsně před silnicí a plácla ho přes zadek s tím, že tohle prostě dělat nebude!

Drahnou chvíli přemýšlel a koukal na mě s vážnou tváří. A pak mi řekl: ,,jauváááájs!"

První rande!

2010-09-15T09:38:00.003+02:00

V pátek na mě ve školce čekalo jedno velké překvapení. Bětka měla na věcech položený jakýsi papír. Tak na něj kouknu a on to byl dopis. A nejen tak ledajaký! Byla to pozvánka na rande!

Bětka byla nadšená. Culila se a oči jí zářily štěstím. Každému dopis ukazovala a nahlas přemýšlela jestli je teda teď Daník její chlapec nebo ne?

Celý víkend se nemohla dočkat a v pondělí vyrazila na hřiště vymóděná korunkou a závojíčkem (jako nevěsta maminko!)

Škoda jen, že nápadník nakonec nedorazil. Bětušce to bylo sice líto, ale vzala to statečně. Tak snad si to Daník nerozmyslel a příště se rande vydaří:o)

A co Otík?

2010-09-08T08:17:00.002+02:00

Ano! Otík také neutekl zběsilým nůžkám naší Bětky:

A nebyl sám! Postupně nacházím ostříhané panenky, koníky...no prostě všechno co mělo na sobě alespoň trochu chlupů, už je přinejlepšim na ježka.

Bětka se činila natolik, že už snad není v našem bytě nic co by se dalo ostříhat...no i když...pro jistotu budu v noci spát v čepici!

Kadeřnictví?

2010-09-07T09:36:00.007+02:00

Nudíte se? Kupte si medvídka mývala! A nebo vám na pár dní můžu půjčit naše děti. Vsadim se, že vás nuda hned přejde!

To si takhle kutim něco v kuchyni a říkám si jak je to fajn, že si děti tak hezky a v klidu hrajou v pokojíku. A když mám hotovo, jdu k nim a chci si s nimi taky trochu pohrát. Otevřu dveře a nestačim se divit! Místo téhle krásné holčičky

najde moje oko tohle divně oškubané dítě:

No pani kadeřnici jsem nezmlátila, ale vynadáno dostala teda řádně (a v několika etapách, páč tatínek se po návratu z práce taky neudržel)

A co myslíte, jak dopadl Otík? Byl také ostřáhán?

Předškolačka!

2010-09-02T19:15:00.007+02:00

Jako všem i nám zamávaly naše cestovní prázdniny na rozloučenou, a místo nich přiběhlo září a přineslo v baťůžku nový školní rok. Bětuška ho přivítala s velkým nadšením.

Už od svých úplně prvních školkových dní se mě každou chvíli ptala, kdy bude chodit tam nahoru. Do té úplně horní, červené třídy. Do třídy předškoláků. A včera se dočkala. Včera ve školce vystoupala do nejvyššího patra...a z naší holčičky se stala předškolačka!

Vím, Bětko, že ses na tento právě začínající školní rok moc těšila. A proto ti (a nejen tobě, ale i všem ostatním škol(k)ou povinným) přeju ať splní veškerá tvá očekávání, ať je plný radosti, smíchu a ukojené zvídavosti. A hlavně! Věřím, že se nám společně podaří vybrat tu správnou základní školu, ve které pak budeš celé ty dlouhé roky spokojená a nadšená.

Rozloučení

2010-07-19T08:28:00.002+02:00

Tak jsem se rozhodla a dneska odpoledne odjíždím...a budu s krátkejma přestávkama pryč až do konce prázdnin. (Což se velmi nelíbí našemu novému trenérovi, ale co už, že jo) Tož se tu mějte všichni moc pěkně, užívejte si prázdnin a nezlobte tu;o)

První den...

2010-07-18T19:03:00.003+02:00

Náš první manželský den začal nádherně! Ráno jsem otevřela oči sama od sebe! A všude bylo ticho! Nikdo mi neskákal po hlavě. Nebylo slyšet žádné "mamííí" ve vysokých tóninách. Žádný řev, třískání dveřma, žádné hlasité rány ani dožadování se snídaně. Poprvé co máme děti, se nám je podařilo udat na noc babičce! Naše první manželské ráno bylo i první bezdětné!

Ale abych se necítila osamocená, přišla mi navštívit každoměsíční ženská návštěva. Přivalila si to ke mě naprosto nečekaně a mimo harmonogram. Ani nezaklepala a nezeptala se jestli jí tu chci...a já jí tu teda v žádném případě nechtěla! Mrchu jednu! Její příchod mě pěkně naštval. Za to Marek byl spokojený, neb to znamenalo, že má klid a může si vyspávat až do pozdního odpoledne:o) (Tohle se opravdu může stát jenom mně!)

A tak ten náš první den pod společným jménem uběhl pěkně v poklidu...než jsme si došli pro ty naše raubíře...

Svatební poděkování

2010-07-13T13:30:00.001+02:00

Tak abych se přiznala, tak nevim úplně přesně co o tom našem slavném dni napsat....byla to prostě taková normální svatba...krásná, dojemná i plná zmatků (ono to v naší rodině ani nejde jinak:o)) Tak strašně moc jsme se báli, že dorazíme pozdě až jsme tam byli o hodinu dřív:o) Snad nejvíc mě pobavil nástup...prvních pár dvojic šlo vzorně...pak pauza a začala dobíhat (a to doslova) moje rodina... Při proslovu pana místostarosty jsem nevěděla jestli se smát nebo brečet a tak jsem provozovala obojí...a taky jsem se pekelně potila. Jen si teď nejsem jistá zda to bylo pouze vedrem nebo i oním vtipným prohlášením oddávajícího, že do manželství je třeba přivést miminko:oD

Co ale vím je, že musím a moc chci všem poděkovat! Nejen rodině a všem svatebním hostům, ale i všem co na nás mysleli a co nám drželi palce (pomohlo to, při nástupu se nevyplnila má noční můra a já se nerozplácla jak záchodovej pavouk, nýbrž jsem zcela vzorně docupitala na vysokých podpadkách až k oltáři). A hlavně moc děkuji svému milovanému FFF!!! Já bych se bez efefaček snad nikdy nevdala. Trpěly všechny moje dotazy a řeči, pomohly mi zařídit spoustu věcí, nafotily mi svatbu a daly mi ten nejbáječnější dárek co mohly! Takže holky vám všem posílám jedno velké a upřímné poděkování!

Děkuji moc všem!

Tak a je to!

2010-07-11T14:01:00.001+02:00

Už je ze mě mladá pani:o)

Forrest

2010-07-09T10:52:00.002+02:00

Tak jsme se s Markem tak dlouho nemohli dohodnout jestli R.E.M, U2, Apokalyptiku, Metallicu, Pink Floydy...až jsem nám nechala písničku vybrat efefačkama...takže jestli seženem cédéčko, tak budeme mít nástup na Forresta:o)

Už se to blíží...

2010-07-08T07:19:00.003+02:00

A já pořád nemám vybranou muziku...nějak se nechci vzdát svého oblíbeného Amóra od Jasné páky...jenže píseň to neni zrovna nejpomalejší a představa jak k tomu oltáři přiběhnu a za sebou povleču svého dědu, který mě má vést...no ta je poněkud komická a děsivá zároveň:o)

Předsvatební přípravy už mi lezly na mozek a tak jsem se rozhodla, že pojedu na chatu. Sama s dětma, Marek si měl užít fotbalový turnaj a pak za námi přijet vlakem. Celá starší část rodiny se mi to snažila rozmluvit. Že prej pak nebudu stíhat, a děti se mi nastydnou nebo tak něco. Jenže pobyt na chatě je něco tak nádherného a úžasného, že jsem se rozhodla nedbat dobře míněných rad své maminky a na chatu prostě odjela. Užili jsme si to náramně. Ale je pravdou, že mám nastydlé a rýmující nejen děti, ale i sebe (snad mi do soboty neodejde hlas:o)), nestíhám a ještě nám cestou domu vypovědělo službu auto:o) (Zase lepší než cestou na svatbu, že jo)

Každopádně už mi je jasné, že děti svoje rodiče prostě neposlouchají. A je jedno kolik jim je. (Snad si na to vzpomenu až mě zase Bětka svým neposloucháním vytočí do běla:oD)

Slávka

2010-06-30T09:34:00.002+02:00

Sobotní výlet

2010-06-29T23:10:00.003+02:00

Otázka

2010-06-29T07:51:00.004+02:00

Copak se to tomu našemu Oťasovi zase povedlo?

Malá nápověda: na první fotce neni vyfocena rozmanitost české květeny, ale malinkatý ráj vodních živočichů, konkrétně drobných rybiček:o)

Andělíčku můj strážníčku...

2010-06-25T20:30:00.004+02:00

Poslední dobou mám pocit, že existuje nějaká moc či síla, prostě něco nadpřirozeného co nás chrání. Nějaký hodně silný strážný anděl. Určitě je krásný a pečlivý, a s největší pravděpodobností pořádnej workoholik. To prostě musí být, protože je jasné, že mu dáváme pěkně zabrat. Že musí být v práci ve dne v noci.

Tento týden je toho jasným důkazem. Začalo to Otíkovým pokusem pověsit prádlo. Věším ho z okna a bydlíme v pátém patře... Naštěstí jsem dávala pozor.

Ještě tentýž den se Verča začala poněkud dusit při lízání lízátka. Na ten její uslzenej pohled asi nikdy nezapomenu. Pani stojící vedle už se mě ptala jestli má volat záchranku. Vyděšeně jsem držela Verču hlavou dolů a mlátila jí do zad. Verča modrala, malátněla...a nakonec se pozvracela a nadechla! Držela jsem jí v náručí ještě hodně dlouho, než jsem se ujistila, že opravdu v pořádku dejchá.

Ve středu dopoledne si dvojčata hrála v pokojíku. Najednou slyším šílený řev. Tak tam vlítnu. Vidím Otíka jak si drží ruku a křičí ,,au au!" Snažim se rychle zjistit co se mu stalo, když v tom koutkem oka zahlédnu záblesk. V tu ránu začne brečet i Verča. Koukám, na zemi leží kabel, z jehož jedné strany trčí dráty a z nich lítaj blesky, neboť druhý konec je v zásuvce. Děti urvaly kabel od Bětčiný lampičky a takhle to dopadlo.

A to nebylo všechno. Ve čtvrtek večer se mi podařilo naprosto příšernym způsobem skřípnout Otíkovi prsty do dveří od auta. Vypadalo to fakt hrozně. Snažila jsem se Otíka utišit, foukala jsem, hladila a Otík řval. A řval hodně a pořád. Po půl hodině už jsem došla k závěru, že to je fakt špatný. Naložila jsem děti do auta. Odvezla Verču s Bětkou k mamce a jela s Otíkem na pohotovost. Asi jsem byla opravdu ve velkém šoku, neboť jsem naprosto suveréně projela křižovatku, které se za normálních okolností vyhejbám jak čert kříži (ehm, a ona je to přitom taková jednoduchá křižovatka:o)). Na pohotovosti mě pani doktorka uklidnila, že má Otík prstík v pořádku a že se jedná pouze o povrchové zranění. Výborně, takže naše děti maj matku naprosto neschopnou a k tomu ještě hysterku. Ještě štěstí, že alespoň toho strážnýho andílka maj pořádnýho...

Nestíháááám!

2010-06-16T08:48:00.004+02:00

Nedá se nic dělat, já prostě nestíhám. Jsem nějaká neschopná či co. Unavená a vyždímaná...asi bych potřebovala další dovolenou. A čim víc by tam bylo dětí tim líp:o)

A vědecky jsem vypozorovala, že věci, úkoly a resty maj tendenci se hromadit na konce roků...a je jedno jakých!

Víťa

2010-06-14T20:13:00.001+02:00

...

2010-06-07T22:23:00.001+02:00

Krkonoše

2010-06-07T09:15:00.003+02:00

jsou krásný za každého počasí...i ta mlha jim sluší.

Návrat!

2010-06-06T08:12:00.003+02:00

Hlásim světu návrat z naprosto úžasné dovolené. Poprvé jsem jela bez Marka jenom s dětmi...a zvládla jsem to. Odřídila jsem všechno...no a ten nabouranej zadek, co se mi podařilo porouchat díky přehlídnutému sloupu při couvání, se snad jednou opraví, no. Hlavně, že jsme všichni v pořádku!

Telefonát!

2010-05-27T08:44:00.002+02:00

Včerejší den byl opravdu zajímavý.

Ještě v noci jsem zjistila, že si Verunka před spaním schovala do postele pod peřinu několik banánů...teda chvíli mi trvalo než jsem pochopila, že ta břečka zahalující celou postel jsou banány:o) Je to prostě takovej malej sysel!

Následovalo Bětčino blití a počůrané svatební šaty, ale o tom už jsem tu psala. Mírně kalamitní den pokračoval tím, že si Otík vlezl do lednice a jal se jí velmi vehementně rabovat (tak si říkám, že tu dětskou zábranu do kuchyně už odmontuju...stejně je nám na prd) Chvíli na to jsem zjistlia, že Otík s Verčou přece jenom mají nějaký ty umělecký vlohy...vymalovali nám celou kuchyň kečupem a trochou hořčice.

A do toho mi zazvonil mobil. Koukám, číslo neznámé. Ještě mi v rychlosti blesklo hlavou, že jestli mi někdo volá proto, aby mi nabídl extra výhodný tarif či něco podobného, tak ho praštim...teda alespoň slovně, fyzicky by to bylo přinejmenším krkolomné. Na druhém konci telefonu byl velmi příjemný dívčí hlas, který mi oznámil, že do Mamma centra dorazily výsledky mojí biopsie.

Trochu jsem se lekla, přece říkali, že po telefonu výsledky oznamovat nesmějí.

,,A já koukám, že sem máte jít až za dlouho" pokračoval ten hlas ,, tak abyste se nemusela celou dobu nervovat, tak vám volám, že to dopadlo dobře! Jste zdravá!"

Jupííí!

Tak pěkný den jsem už dlouho nezažila:o)

Počůraná nevěsta!

2010-05-26T13:14:00.005+02:00

Dneska ráno se nám Bětka pozvracela a tak jsem si jí nechala doma. Krátce před jednou hodinou odpolední se stalo, že mi spaly všechny tři děti najednou!!! I já měla v plánu k nim zalehnout...když v tom najednou někdo začal velmi zuřivě zvonit. Vyděsila jsem se, že se něco stalo. Ale byl to naštěstí jenom pošťák, který mi přivezl balíček! A v něm svatební šaty!!!!

Krabice byla zalepená velmi pečlivě, rvala jsem to málem i zubama. Další problém bylo zjistit kudy se do těch šatů vůbec leze. Několikrát jsem se nasoukala někam jinam než bylo třeba:o) Ale nakonec jsem to zvládla. Stála jsme před zrcadlem docela dlouho...a za celou tu dobu mi nedošlo, že pošťák svým zvoněním probudil Verunku. Byla jsem prostě v tranzu. Až najedou, když jsem si šla šaty sundat, jsem ucítila jak se mi jejich vlhká látka přilepila na nohu. Nechápavě koukám, přemýšlím, ale nemůžu na to přijít. Proč jsou sakra ty šaty mokrý? Tak jsem si čuchla...koukla na Verunku...pak na zem před zrcadlem...

To mám za to, že učim děti na nočník...a oni si vždycky sundaj plínu a vyčůraj se tam kde zrovna jsou.

Doufám, že pochcaný svatební šaty přinášej štěstí!

Biopsie!

2010-05-26T10:46:00.001+02:00

V pátek ráno jsem odevzdala dvojčata kamarádce a šla do Mamma Centra. Podle instrukcí jsem se nejdřív stavila v pátém patře pro žádanku. Trochu mě překvapilo, že jsem se musela nejdřív zaregistrovat na onkologii, zaplatit třicet korun a teprve pak jsem dostala co jsem chtěla. Při vyplňování registračního formuláře se mi dělalo lehce mdlo. Já přece nechci být registrovaná na onkologii...já s tímhle oddělením nechci mít vůbec nic společného!

Pani doktorka si mě pamatovala a vítala mě jako stálou pacientku, optala se na dvojčata a na Bětku, vysvětlila mi co bude dělat, všechno mi ukázala. Samotný zákrok byl bezbolestný a trval poměrně krátce. Sledovala jsem na monitoru jak mi proniká jehla do těla...to bylo to jediný co jsem v té šedé změti čehosi byla schopná rozpoznat. Domluvili jsme se kdy si mám přijít pro výsledky (musim si je vyzvednout osobně, po telefonu se nesdělují), rozloučili se a já šla k Alče pro děti.

Celý den jsem pak byla jako praštěná klackem. Prso postupně přicházelo k sobě, natýkalo a dost bolelo. Otík mě do něj pro jistou ještě párkrát praštil...ty děti maj na tohle prostě nějaký speciální radar:o)

Na závěr musim napsat, že mě velice příjemně překvapila rychlost, ochota a profesionalita veškerého zdravotnického perzonálu s kterým jsem přišla do styku. A všem moc děkuji!

Statim!

2010-05-26T08:28:00.003+02:00

Čím jsem starší, tim víc si uvědomuji jak je zdraví důležité a že rozhodně není samozřejmostí. A v posledních dnech na mě toto vědomí doráželo snad každou minutou.

Před čtrnácti dny, ve středu, jsem si při sprchování našla bulku v prsu. Když jsem volala "mamí, pojď mi šáhnout na prso!" ještě jsem se smála. Ale když jsem viděla jak mamčin obličej bledne a dostává podivný, mírně protažený tvar, začalo mi být poněkud úzko.

A tak jsem hned další den šupajdila ke svojí doktorce. No a ta mi dala žádanku do Mamma Centra na které bylo velkým písmem a ještě zeleným zvýrazňovačem zaškrtnuté slovo STATIM.

V pátek brzo ráno už jsem stála u pultíku a třesoucí rukou podávala pani svou zdravotní kartu a žádanku o vyšetření...a pak už to šlo všechno jako na běžícím pásu. V narvané čekárně jsem si poseděla jenom pár minut a už jsem byla volaná na sono. Tam se mě ujala velmi příjemná a milá pani doktorka, která všechno pečlivě zkontrolovala a poslala mě pro jistou na mammograf. Ani tam jsem nemusela vysedávat v čekárně, po chvilce totiž vylezla sestřička a řekla všem, že mám přednost a jdu první, tak ať mě pustěj. Až mě překvapilo, že nikdo neprotestoval...asi jsem vypadala opravdu špatně a vyděšeně:o)

Po mamografu jsem nějakou dobu seděla v čekárně a sledovala proud žen procházející dveřmi do malé místnosti, kde jim pani doktorka řekla, že jsou v pořádku...já se do tohoto proudu nezapojila. Byla jsem odvedena zpět ke svojí původní lékařce, která mi řekla, že nic závažného nenašla, ale že ještě pro jistotu uděláme biopsii.

Celý týden jsem si opakovala, že je pani doktorka hodná a pečlivá a že biopsii podstoupím pouze pro jistotu, ale černé myšlenky mi to z hlavy nevyhnalo.

Kašpárkohraní

2010-05-25T21:48:00.005+02:00

Minulou neděli jsem se velmi ráda nechala zlákat Radkou a vyrazila s ní na Kašpárkohraní. Nějak jsem neměla sílu vzít s sebou dvojčata a tak jsem je u mamky vyměnila za svého bratra...já totiž nemůžu být pouze jednodětná :o) Vždyť já už bych to snad ani neuměla.

Po příchodu do Obory Hvězda mě dost překvapilo o jak moc velkou akci se jedná. Bětka se okamžitě dostala do amoku...má tyhle akce děsně ráda a má potřebu projít a vyzkoušet absolutně všechno...což bylo naprosto nemožné, neb toho bylo opravdu moc.

Krom spousty jiných věcí si Bětka vyzkoušela keramický kruh... Mě lákalo pletení košíků, ale bohužel už mi na ně nezbyl čas.

Jednou za čas kolem nás prošel nějaký ten strašák, či postavička z filmu. Bětka se bála kostrovodičů, Ondra byl na vrcholu blaha při pohledu na postavičky z hvězdných válek.

A vyvrcholením příjemného dne byl koncert Kašpárka v rohlíku. Děti nejdřív tančily a užívaly si muziku, ale pak se postupně začínaly nudit. Abych měla klid, půjčila jsem jim foťák. A takhle jsem dopadla:

Bylo to opravdu příjemné odpoledne a příště jdeme určitě zas!

Andílek nebo čertík?

2010-05-16T10:19:00.003+02:00

Neřád jeden, utekl mi na hřišti úplně na druhou stranu...a když jsem ho našla, tvářil se takhle. Copak se na něj člověk může zlobit?

On je vůbec takový malý ďáblík s výrazem andílka!

Sportovní sobota?

2010-05-16T07:12:00.002+02:00

Sobotu jsem měla mít sportovně náročnou. Dopoledne triatlon, odpoledne fotbal. Jenže pak se to tak nějak celkově dost semlelo a výsledek byl úplně jiný. Na triatlon šel Marek (moc se mu nechtělo, ale bylo mu líto, že by se přerušila rodinná tradice) a fotbal jsem zase proseděla na lavičce. Takže jsem naštvaná, že jsem se zase nechala takhle zblbnout a slibuju si (jako vždy), že už takovou hloupost příště neudělám!

Jo a jsem si naprosto jistá, že bych ten triatlon vyhrála, takže jsem se na nátlak fotbalistek vzdala výhry jenom proto, abych pak koukala z lavičky jak si ostatní pěkně hrajou!